Parkour: Jít životem tou těžší cestou

Velehradský projekt osvěžila programová novinka - Mladí fandí rodině a v rámci této akce si své představení připravili i chlapci provozující parkour.

Parkour je fyzická disciplína a metoda tréninku s účelem překonávat překážky v městském i přírodním terénu. Jsou do něj často zapojovány pohyby z jiných sportů, avšak gymnastické či akrobatické prvky sami o sobě parkour neznamenají.

Rozhovor jsme dělali s Danem „Sponge“ Hanušem, Lubomírem „Lubem“ Baumem a Patrikem „Pagem“ Gabryšem.

Vaše skupina se jmenuje L.E.A.D., mají jednotlivá písmena nějaký význam?

Určitě mají, vyjadřuje to cestu, kterou musí parkourista projít. Nejdřív learn = učit se, experience = zažít, to znamená, že to, co se člověk u nás naučil, už si sám někde zkouší. Addapt = přizpůsobení se metodám a prostředí našeho tréninku a discover = objevování světa.

V rámci vašeho vystoupení jste vyjmenovávali města, ve kterých působíte. Představila se celá skupina?

Dneska se představili ti základní členové, což je asi deset lidí, jsme ale rozlezlí po republice. Od Přerova přes Ostravu až po Havířov. Máme ale také externí členy, kteří se občas připojí, když je potřeba třeba na workshop.

Jak jste se k sobě tedy dostali, když jste z různých koutů republiky?

Bylo to na parkour campu, to je jedna z pravidelných parkourových akcí. Schází se tam lidé nejen z České republiky, ale i ze zahraničí a vzájemně se inspirují. Jsou to skvělé akce. Když si tam s někým sednete, zjistíte, že chcete dělat věci spolu. Nejdřív jsme se s kamarádem rozhodli dělat tréninky v Havířově, v Ostravě, potom se připojili další. Fungují různé skupiny na úrovních okresů, a ty se navzájem znají a dohromady se doplňují. Je dobré mít takovou síť, kdy máte možnost zajít si na docela kvalitní trénink v různých městech.

Je možné se „parkourově“ dostavit na schůzku?

Musíte ale použít kvalitní antiperspirant (smích). Spíš bychom řekli, že je to o těch jednotlivých prvcích. Nemusíte jít po schodech, můžete překonat zábradlí. Ale u architektury v Česku se to dá úplně vždy praktikovat, naopak ve Francii, kde parkour vznikl, nebo ve Španělsku jsou podmínky ideální. Mnohdy člověk půl hodiny běží přes město a pořád má co dělat.

Co je vlastně smyslem parkouru?

Podstata parkouru je, abychom byli silní, a tím pádem i užiteční. Tím, že natrénujeme nějaké skoky, můžeme být prospěšní sobě i svému okolí. Vidíte paní s kočárkem, hned přiběhnete, pomůžete, stejně tak třeba starší paní potřebuje pomoct nastoupit do vlaku…

Vnímáte okolí…

Ono vás to prostě ovlivňuje. Jednou jsme takhle lezli lidem do druhého patra odemknout, protože si zabouchli klíče. Nebo jsme lezli pro uvíznutý míč. Řekl bych, že to je nejen v pohybové stránce, ale i v tom pocitu, že dokážete ochránit své bližní. Jste připraveni na to, kdyby se něco stalo, někdo vás napadl apod. Říká se, že by měl být člověk schopen zachránit dítě z hořícího domu, to je mantra Francouzů, kteří s parkourem začali. Původ je totiž v hasičském sportu, prolíná se i do vojenské sféry.

Kolik času věnujete tréninku? Je to tak, že ráno vstanete a už začínáte?

To je individuální. V prvé řadě bych chtěl zmínit, že trénink nekončí. Ať dělám cokoliv – cvičím, běhám…, považuji to za trénink. Překonáváš překážky. Jinak trénink, jak si ho každý představí, probíhá asi dvakrát třikrát týdně. Ale určitě to není jen o tom psychickém tréninku, ale i např. pokud ve škole chcete překonat nějaké psychické překážky, napsat dobře test, i to je pro nás svým způsobem parkour. Není to pro nás jen to, že bychom si oblékli tepláky jako zbroj a stali se z nás parkouristi. Ne, může to být cokoli, i to, že místo toho, aby šel člověk po chodníku, jde raději po patníku. Už to je trénink, vybrat si těžší cestu a překonat ji. Člověka to zocelí, pozná sám sebe a svoje hranice.

Je to spíš životní cesta?

Určitě.

Říkali jste, že se věnujete i táborům pro děti. Mají děti zájem? Nebo asi spíš rodiče…

Ne, skutečně to jde od dětí. Ony jsou fascinované pohybem, vidí někoho skákat a chtějí také. Děti nepotřebují sedět, mají tendence se hýbat. Až potom jdou za rodiči: „Mami, tati, chci tam chodit.“

Letos už tábor byl?

Bude, teď v neděli odjíždím dělat instruktora do Brna. V Česku je takovýchto táborů několik. Pod naší vlastní značkou L.E.A.D. bychom ho chtěli uspořádat příští rok. Zatím se podílíme na cizích táborech.

-dm-