ROZHOVOR: „Každou písničku píšu v jiném stylu, snažím se hledat samu sebe,“ říká mladá zpěvačka Elis

Elis alias Eliška Mrázová je talentovaná skladatelka a zpěvačka. Ve dvaceti letech má za sebou úspěch v soutěži Hlas, na Velehradě ale zpívala už v sedmnácti letech, a to dokonce na hlavním pódiu. Tam jsme ji ostatně mohli vidět i dnes večer. My jsme si s ní popovídali po jejím dnešním vystoupení v rámci programu Mladí fandí rodině.

Eliško, dnes jste zpívala i převzaté písničky. Nebojíte se srovnávání s původními interprety?

Ne, ne. Upřímně já ani nevím, jak by mě mohli srovnávat, protože já jsem, co se týče stylu, hodně roztěkaná. Každou písničku píšu v jiném stylu, snažím se hledat sama sebe. Chtěla bych spojit různé styly dohromady, a tím abych vznikla já sama. Hlasově budu asi vždycky někomu někoho připomínat, ale určitě se nestavím do té role, že bych někoho připomínat chtěla, a všechno si snažím upravovat podle sebe.

Zaujala mě Vincentka, kterou jste po celou dobu popíjela…

Je to opravdu Vincentka, nemám tam slivovici.

A má nějaký konkrétní důvod?

Ano, měla jsem chřipku, z které jsem se sice vyléčila, ale šla mi na hlasivky. To znamená, že jsem dnešní koncert odzpívala s nemocí hlasivek. Proto jsem se musela po každé písničce napít, abych mohla pokračovat v koncertě. Dneska je to bohužel dost na doraz, ale i tak jsem si to užila. Mrzí mě, že na tom nejsem hlasově nejlíp.

Dnes jste zpívala i vaši píseň Poslední psaní. Je o dívce z koncentračního tábora, která se loučí v dopise se svojí maminkou. Jak se dívka vašeho věku dostane tak blízko k tomuto tématu, že o něm i napíše písničku? Jak jste sama řekla, je pro vás hodně silná.

Musím se přiznat, že mě vždycky fascinovala druhá světová válka. Tím, že nedokážu pochopit, jak se mohly dít tak nechutné věci, jaké se děly. Můj taťka mi posílá různé zajímavosti a jednou mi poslal právě úryvek krátké básničky, kterou psal student své mamince z koncentračního tábora. Já jsem si říkala, že by to bylo hezké a silné téma na písničku. Tak jsem ho v průběhu jednoho roku zpracovala. Vždycky jsem část napsala, dala si pauzu, potom za čas další sloku a vzniklo z toho Poslední psaní. Nebyla jsem si jistá, jestli to můžu zpívat takhle na veřejnosti, ale potom jsem si řekla, vem to čert. Zatím na ni publikum reaguje dobře.

Někteří z vašich předchůdců z talentových soutěží nakonec zpívají v muzikálech a jsou rádi, když se občas objeví v televizi… Nebojíte se toho, že upadnete do zapomnění?

Já zpívám už dva roky a nesnažím se ze dne na den stát nějakou hvězdou, ani do Hlasu jsem nešla kvůli tomu. Šla jsem tam proto, abych si našla své posluchače a abych lidem ukázala, že na něčem dělám, něco skládám. Ti, kterým jsem se líbila, si mě našli a zjistili, že dělám vlastní hudbu a stali se mými fanoušky. Za to jsem strašně vděčná. Určitě budu pokračovat, vystupovat, skládat. Ale uvidím. Musím se přiznat, že po Hlasu je ta fanouškovská základna obrovská, což musím zaklepat. Mě samotnou to udivuje. Mám strašně skvělé fanoušky, dnes jsem například dostala nádherný výkres od fanouška. Upřímně sama nevím, co mi ten život přinese. Pokud to bude i muzikál, budu za to jen ráda, protože muzikály jsou úžasné, ale je to obrovská dřina. Sama bych si někdy v nějakém ráda zahrála, ale myslím si, že na to tak úplně nemám, protože když vidím ten dril… Říkám si, že muzikáloví herci jsou podceňovaní. Možná ale budu dělat úplně něco jiného.

Cítíte svůj talent ještě v jiné umělecké oblasti?

Já jsem odmalička dělala hudbu. Nikdy jsem nedělala žádný sport, nikdy jsem nedělala biologii, fyziku. Baví mě ještě jazyky, ale to je často s tou hudbou spojené. Když člověk dobře slyší, má potom cit na jazyky. Dřív jsem psala i příběhy, tak možná i scenáristika by mě bavila, ale to je opravdu hodně daleko, tomu bych se musela začít věnovat. Ale pro vyprávění příběhů mám podle mě cit. Každopádně by se to asi týkalo filmu nebo hudby.

-dm-