Jméno Velehrad (Veligrad = velký hrad) vzniklo z praslovanského
„vejbl gorz“, což znamená „velí grad“. Jméno tak upozorňuje nejen na velikost,
mohutnost, ale i významnost daného místa. Nemalý historický význam dnešního
Velehradu dokládají také archeologické nálezy, které prokázaly osídlení
velehradské lokality již v období neolitu a ve střední a mladší době bronzové.
Ve středověku, přesněji v 9. století, se Velehrad stal politicko-správním
centrem Velkomoravské říše a současně také metropolí prvního
moravského arcibiskupa sv. Metoděje. Po zániku Velké Moravy, na počátku
10. století, někdejší význam celé lokality pomalu upadal v zapomnění.
V následném státním zřízení, v českém přemyslovském státě, Velehrad již
znovu nezískal svůj původní věhlas. Historie současného Velehradu se začíná
psát teprve ve 13. století, na jehož počátku dochází poblíž Veligradu
k založení prvního moravského cisterciáckého kláštera, jehož jméno bylo
odvozeno od názvu dnešního Starého Města u Uherského Hradiště, kterému
se dříve říkalo Velehrad.
Zakladatelem kláštera byl moravský markrabě Vladislav Jindřich
z rodu Přemyslovců, z tehdejší vládnoucí dynastie, a olomoucký
biskup Robert (1201 - 1240), který následně vyjednal
v Plasích vyslání mnišské komunity. V roce 1205 přichází na Velehrad skupina
dvanácti mnichů v čele s opatem Thicelinem, čímž se klášter zařadil do
filiační rady kláštera Morimond. Po smrti Vladislava Jindřicha, tedy v
roce 1222, přešel klášter do správy jeho bratra, českého krále Přemysla
Otakara I. Výstavba kláštera byla definitivně dokončena v první polovině
13. století, a to v pozdním románském slohu s prvky rané gotiky. Areál
někdejšího velehradského kláštera názorně dokládá vývoj architektury a
výtvarného umění od pozdní doby románské až do současnosti, proto se řadí
mezi přední cisterciácké architektonické památky.
Dnešní barokní podobu získal velehradský klášter na přelomu 17. a 18.
století. Během této rozsáhlé přestavby došlo k radikální změně vzhledu
baziliky. Za husitských válek v 15. století, přesněji 12. ledna roku 1421,
došlo k prvnímu zničení kláštera. Většina příslušníků řádu před pustošivým
nájezdem husitů utekla. Dopaden byl opat Jan a další čtyři cisterciáci.
Ti všichni byli upáleni na hranici. Teprve po sto padesáti letech, když
nastaly příznivé hospodářské podmínky, se přikročilo k obnově kláštera.
V roce 1681 založil na Velehradě duševně nemocný mnich Malachiáš Zápotočný
rozsáhlý ničivý požár, jehož důsledky byly odstraňovány v následujících
padesáti letech (1684 až 1735) barokní přestavbou. Roku 1784, během josefinských
státních a církevních reforem, byl velehradský klášter zrušen. Klášterní
budovy připadly náboženskému fondu, část objektů byla určena pro armádu
a část pronajata.
Zmínky o velehradské tradici se začínají ve 13. a 14. století
objevovat také v literatuře. Literární význam Velehradu byl ještě
zdůrazněn v době Lucemburků na českém trůně. Roku 1379, za vlády císaře
Karla IV., obdrželi velehradští opati na žádost olomouckého biskupa Jana
ze Středy (1364 - 1380) právo pontifikálií, což znamená, že opati velehradského
kláštera mohli do té doby nosit odznaky biskupské hodnosti jako berlu,
mitru, prsten a střevíce. V době restaurace katolicismu v českých zemích,
zvláště po třicetileté válce, se prohlubuje vztah k misijnímu dílu sv.
Cyrila a Metoděje nejen v klášterní komunitě cisterciáků, ale proniká
i do širších lidových vrstev. Zrušení kláštera rakouským
císařem Josefem II. se uskutečnilo 27. září 1784. Přerušilo
tak rozvíjející se cyrilometodějskou úctu a s ní se prohlubující náboženské
i národní uvědomění lidu.
Smysl velehradské tradice nese dvojí význam. Ve své středoevropské
dimenzi poukazuje jak na úkol křesťanského univerzalizmu, tak i na důležitost
jednoty Východu a Západu. Tato tradice napomáhá slovanskému národu k rozvinutí
a pochopení duchovní identity.
V tomto smyslu splývá velehradská cyrilometodějská tradice s úsilím o
mravní křesťanskou obrodu, kterou u nás před sto třiceti lety zahájil
František Sušil, katolický kněz a význačný národní buditel. Velký zájem
Slovanů o velehradský duchovní odkaz přispěl k nápadu, aby byly institucionálně
zabezpečeny snahy nejen o náboženské sblížení, ale i o sjednocení Slovanů,
tzv. unionismus. Tudíž byl v roce 1891 z iniciativy kněze, pozdějšího
olomouckého arcibiskupa, dr. Antonína Cyrila Stojana založen Apoštolát
sv. Cyrila a Metoděje. Činnost Apoštolátu dala podnět ke svolání
prvního unionistického sjezdu, který se konal roku 1907 ve dnech 24. a
26. července. Tuto nově vzniklou tradici slovanských kongresů přerušila
teprve druhá světová válka. Vzhledem ke vzrůstajícímu duchovnímu významu
Velehradu se rozhodl olomoucký arcibiskup kardinál Bedřich Fürstenberk
(1853 – 1892) svěřit někdejší cisterciácký klášter jezuitskému
řádu Tovaryšstva Ježíšova, který na Velehradě působil od roku
1890. V roce 1919 byl při jezuitské koleji zřízen Papežský misijní ústav
pro východní země, který vznikl povýšením Misijního ústavu sv. Cyrila
a Metoděje na ústav papežský. Veškeré náboženské a unionistické aktivity
zanikly současně s likvidací kláštera v roce 1950.
Papež Pius XI. připomněl význam cyrilometodějského duchovního dědictví
tím, že roku 1928 udělil velehradskému chrámu Nanebevzetí
Panny Marie titul „Menší baziliky“. Později, roku 1932,
byli na žádost olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana bratři Cyril a
Metoděj prohlášeni Piem XI. za spolupatrony velehradské baziliky. Na
Velehrad zavítal 13. září 1929 také papežský vizitátor v Bulharsku Msgr.
A. G. Roncalli, pozdější papež Jan XXIII.
Středoevropský význam velehradského poutního místa byl ještě umocněn církevní
reflexí vrcholící 30. září 1880 encyklikou Grande munus
papeže Lva XIII., na kterou papež Jan Pavel II. navázal apoštolským listem
Egregiae virtutis (31. 12. 1980) a encyklikou Slavorum
apostoli (5. 7. 1985). Velehradu se tak díky encyklice dostalo
od papeže uznání, ten totiž udělil velehradské bazilice „Zlatou
růži“.
Celý proces opětného získávání původního významu Velehradu vyvrcholil
v roce 1990 dubnovou návštěvou Svatého Otce Jana
Pavla II., který zde proklamoval papežský záměr na svolání celoevropského
biskupského synodu. A právě Velehrad byl navržen v rámci této připravované
akce na středisko vhodné pro konání setkání Rady evropských Biskupských
konferencí, biskupů ze střední a východní Evropy či rozličných jednání
o evangelizaci Evropy.