velehrad 2005 velehrad 2005
graficky prvek

z historie...

graficky prvek

Jméno Velehrad (Veligrad = velký hrad) vzniklo z praslovanského „vejbl gorz“, což znamená „velí grad“. Jméno tak upozorňuje nejen na velikost, mohutnost, ale i významnost daného místa. Nemalý historický význam dnešního Velehradu dokládají také archeologické nálezy, které prokázaly osídlení velehradské lokality již v období neolitu a ve střední a mladší době bronzové.

Ve středověku, přesněji v 9. století, se Velehrad stal politicko-správním centrem Velkomoravské říše a současně také metropolí prvního moravského arcibiskupa sv. Metoděje. Po zániku Velké Moravy, na počátku 10. století, někdejší význam celé lokality pomalu upadal v zapomnění.

V následném státním zřízení, v českém přemyslovském státě, Velehrad již znovu nezískal svůj původní věhlas. Historie současného Velehradu se začíná psát teprve ve 13. století, na jehož počátku dochází poblíž Veligradu k založení prvního moravského cisterciáckého kláštera, jehož jméno bylo odvozeno od názvu dnešního Starého Města u Uherského Hradiště, kterému se dříve říkalo Velehrad.

Zakladatelem kláštera byl moravský markrabě Vladislav Jindřich z rodu Přemyslovců, z tehdejší vládnoucí dynastie, a olomoucký biskup Robert (1201 - 1240), který následně vyjednal v Plasích vyslání mnišské komunity. V roce 1205 přichází na Velehrad skupina dvanácti mnichů v čele s opatem Thicelinem, čímž se klášter zařadil do filiační rady kláštera Morimond. Po smrti Vladislava Jindřicha, tedy v roce 1222, přešel klášter do správy jeho bratra, českého krále Přemysla Otakara I. Výstavba kláštera byla definitivně dokončena v první polovině 13. století, a to v pozdním románském slohu s prvky rané gotiky. Areál někdejšího velehradského kláštera názorně dokládá vývoj architektury a výtvarného umění od pozdní doby románské až do současnosti, proto se řadí mezi přední cisterciácké architektonické památky.

Dnešní barokní podobu získal velehradský klášter na přelomu 17. a 18. století. Během této rozsáhlé přestavby došlo k radikální změně vzhledu baziliky. Za husitských válek v 15. století, přesněji 12. ledna roku 1421, došlo k prvnímu zničení kláštera. Většina příslušníků řádu před pustošivým nájezdem husitů utekla. Dopaden byl opat Jan a další čtyři cisterciáci. Ti všichni byli upáleni na hranici. Teprve po sto padesáti letech, když nastaly příznivé hospodářské podmínky, se přikročilo k obnově kláštera. V roce 1681 založil na Velehradě duševně nemocný mnich Malachiáš Zápotočný rozsáhlý ničivý požár, jehož důsledky byly odstraňovány v následujících padesáti letech (1684 až 1735) barokní přestavbou. Roku 1784, během josefinských státních a církevních reforem, byl velehradský klášter zrušen. Klášterní budovy připadly náboženskému fondu, část objektů byla určena pro armádu a část pronajata.

Zmínky o velehradské tradici se začínají ve 13. a 14. století objevovat také v literatuře. Literární význam Velehradu byl ještě zdůrazněn v době Lucemburků na českém trůně. Roku 1379, za vlády císaře Karla IV., obdrželi velehradští opati na žádost olomouckého biskupa Jana ze Středy (1364 - 1380) právo pontifikálií, což znamená, že opati velehradského kláštera mohli do té doby nosit odznaky biskupské hodnosti jako berlu, mitru, prsten a střevíce. V době restaurace katolicismu v českých zemích, zvláště po třicetileté válce, se prohlubuje vztah k misijnímu dílu sv. Cyrila a Metoděje nejen v klášterní komunitě cisterciáků, ale proniká i do širších lidových vrstev. Zrušení kláštera rakouským císařem Josefem II. se uskutečnilo 27. září 1784. Přerušilo tak rozvíjející se cyrilometodějskou úctu a s ní se prohlubující náboženské i národní uvědomění lidu.

Smysl velehradské tradice nese dvojí význam. Ve své středoevropské dimenzi poukazuje jak na úkol křesťanského univerzalizmu, tak i na důležitost jednoty Východu a Západu. Tato tradice napomáhá slovanskému národu k rozvinutí a pochopení duchovní identity.

V tomto smyslu splývá velehradská cyrilometodějská tradice s úsilím o mravní křesťanskou obrodu, kterou u nás před sto třiceti lety zahájil František Sušil, katolický kněz a význačný národní buditel. Velký zájem Slovanů o velehradský duchovní odkaz přispěl k nápadu, aby byly institucionálně zabezpečeny snahy nejen o náboženské sblížení, ale i o sjednocení Slovanů, tzv. unionismus. Tudíž byl v roce 1891 z iniciativy kněze, pozdějšího olomouckého arcibiskupa, dr. Antonína Cyrila Stojana založen Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje. Činnost Apoštolátu dala podnět ke svolání prvního unionistického sjezdu, který se konal roku 1907 ve dnech 24. a 26. července. Tuto nově vzniklou tradici slovanských kongresů přerušila teprve druhá světová válka. Vzhledem ke vzrůstajícímu duchovnímu významu Velehradu se rozhodl olomoucký arcibiskup kardinál Bedřich Fürstenberk (1853 – 1892) svěřit někdejší cisterciácký klášter jezuitskému řádu Tovaryšstva Ježíšova, který na Velehradě působil od roku 1890. V roce 1919 byl při jezuitské koleji zřízen Papežský misijní ústav pro východní země, který vznikl povýšením Misijního ústavu sv. Cyrila a Metoděje na ústav papežský. Veškeré náboženské a unionistické aktivity zanikly současně s likvidací kláštera v roce 1950.

Papež Pius XI. připomněl význam cyrilometodějského duchovního dědictví tím, že roku 1928 udělil velehradskému chrámu Nanebevzetí Panny Marie titul „Menší baziliky“. Později, roku 1932, byli na žádost olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana bratři Cyril a Metoděj prohlášeni Piem XI. za spolupatrony velehradské baziliky. Na Velehrad zavítal 13. září 1929 také papežský vizitátor v Bulharsku Msgr. A. G. Roncalli, pozdější papež Jan XXIII.

Středoevropský význam velehradského poutního místa byl ještě umocněn církevní reflexí vrcholící 30. září 1880 encyklikou Grande munus papeže Lva XIII., na kterou papež Jan Pavel II. navázal apoštolským listem Egregiae virtutis (31. 12. 1980) a encyklikou Slavorum apostoli (5. 7. 1985). Velehradu se tak díky encyklice dostalo od papeže uznání, ten totiž udělil velehradské bazilice „Zlatou růži“.

Celý proces opětného získávání původního významu Velehradu vyvrcholil v roce 1990 dubnovou návštěvou Svatého Otce Jana Pavla II., který zde proklamoval papežský záměr na svolání celoevropského biskupského synodu. A právě Velehrad byl navržen v rámci této připravované akce na středisko vhodné pro konání setkání Rady evropských Biskupských konferencí, biskupů ze střední a východní Evropy či rozličných jednání o evangelizaci Evropy.

velehrad 2005