Rozhovor s J. M. Talbotem pro Katolický týdeník

Vyrůstal jste ve věřící rodině, nebo jaké bylo vaše rodinné zázemí?

Narodil jsem se v roce 1954 a byl jsem vychovaný v křesťanské rodině. Matka byla metodistka a otec presbyterián. Pocházím z dlouhé linie tzv. obvodových jezdců; metodistů, kteří zakládali kostely po celé východní Oklahomě a západním Arkansasu. Jednou, v době, kdy už jsem byl katolíkem, se na mě podívala moje milovaná babička a řekla: „Johnny, myslím, že teď, když ses stal katolíkem, jsi lepší metodista než kdykoli předtím!“ Za svou protestantskou křesťanskou výchovu jsem velmi vděčný a cítím, že byla završena tím, že jsem se stal římskokatolíkem.

Patříte ke generaci, kterou v USA v 60 . letech silně oslovilo hnutí hippies. Vy jste byl tehdy v pozdní pubertě. Jak na vás toto hnutí „květinových dětí“ působilo? Patřil jste k nim?

JMT- Ano! Bylo to dobré i špatné zároveň. Všechny otázky, které jsme kladli, byly správné, ale přicházeli jsme s mnoha nesprávnými odpověďmi. Ježíšovo hnutí z pozdních 60. a raných 70. let bylo pokusem zachovat původní idealismus hnutí hippie, ale nalézt správné odpovědi v Ježíši Kristu. Ježíšovo hnutí začalo dobře, ale teologicky se dostalo na nesprávnou cestu, bylo vzato po křídla evangelického křesťanství a nakonec bylo pohlceno moderními hnutími Mega Church a House Church, které vidíme dnes.

Na začátku 70. let jste začínal s avantgardním rockem. Kdo byl tehdy vaším hudebním vzorem a proč jste s tímto druhem muziky skončil?

JMT– Myslím, že jsem měl mnoho stejných oblíbených umělců jako ostatní hudebníci té doby. Mezi nimi byli The Beatles, The Byrds, Jimi Hendrix, Eric Clapton, Crosby, Stills and Nash, atd. Ale vycházel jsem z folkové hudby a mými oblíbenci byli Peter, Paul, and Mary, The Weavers a Woody Guthrie. Byl jsem v kapele Mason Proffit a nahrál pět alb s Warner Bros. Měli jsme možnost sdílet pódia, šatny i mejdany se všemi celebritami tehdejší doby. Mysleli jsme si, že chceme být jako oni. Ale velmi brzy jsem zjistil, že všichni, kterým jsem se chtěl podobat, byli v podstatě nespokojení a nešťastní. Když se přestali hlídat, a to se stávalo, viděl jsem jednu rockovou ikonu za druhou plakat, ale dál chodili po večírcích, protože jejich životy byly tak prázdné a marné. Právě v té době jsem začal své duchovní hledání. Věděl jsem, že musí existovat něco víc.

To mě nakonec přivedlo k mému prvotnímu obrácení ke Kristu v dospělém věku, v roce 1971, což mě pak vedlo k tomu, abych se v roce 1978 stal katolíkem a založil naši komunitu, The Brothers and Sisters of Charity (Bratři a sestry lásky), v poustevně Little Portion Hermitage, která zahájila svou činnost v roce 1979.

Nebyl jste zakotven v žádné církvi. Co vás nakonec přivedlo ke katolictví a konkrétně k františkánské spiritualitě?

JMT- Vyšel jsem z Ježíšova hnutí sedmdesátých let, které bylo velkým dílem založeno na protestantské spiritualitě se silným důrazem na Písmo svaté. Ale díky své zdravé různorodosti a nezdravé rozdílnosti ve věci výkladu Písma trpělo ve vlastních řadách velkou nejednotností. To mi zlomilo srdce, protože jsem věděl, že Ježíš chce, abychom byli v Jeho lásce a pravdě sjednocení. Přivedlo mě to ke studiu rané církve, ze které vzešlo Písmo svaté, a patristiky, neboli spisů otců rané církve. Díky studiu patristiky jsem objevil původní projevy toho, co dnes nazýváme Římský katolicismus. Od apoštolské posloupnosti biskupů a úlohy biskupa římského, přes svátosti a eucharistii, ke společenství svatých a výjimečnému postavení Marie, tam bylo vše. Ale všechno se to soustřeďovalo na jednu věc: osobní vztah lásky s Ježíšem Kristem jako vztah sjednocených lidí, neboli svaté přijímání. Právě to jsem v nekatolickém křesťanství postrádal. Zatímco správně zdůrazňovali osobní vztah s Ježíšem Kristem, často nebyli schopni těm, kteří Ho následovali, přinést opravdové sjednocení ducha, duše a těla. Toto jsem mohl najít pouze v římskokatolické církvi.

Ale i katolíci občas z pravé cesty scházeli, když dělali boha z náboženství, které nám Bůh dal, aby nás vedlo k Němu. Ale všechny doktríny, svátosti a církevní struktury katolicismu opravdu napomáhají osobnímu láskyplnému vztahu s Ježíšem jako vztahu sjednocených lidí, když se správně pochopí a praktikují. Je to o sjednocení, neboli spojení s Ježíšem Kristem.

V té době ke mně promluvil Bůh: „Katolická církev je moje první církev a miluji ji nejvíce. Ale byla nemocná a skoro zemřela. Já ji však uzdravím a probudím opět k novému životu a chci, abys byl její součástí.“ Tak jsem vyhledal zbožného františkánského kněze, přestěhoval se do poustevny ve františkánském centru pro duchovní cvičení v Indianapolisu ve státě Indiana a začal s přípravou. Na Popeleční středu roku 1978 jsem byl přijat do římskokatolické církve.

Přišel jsem do katolické církve trojími dveřmi. První byly patristické. Druhé františkánské. A třetí řeholní. Od té doby jsem se pohroužil do těchto tří aspektů katolické ideologie a spirituality. Nová komunita, kterou jsem pomáhal zakládat, tyto tři ideologie a spirituality spojuje. Nazýváme se „integrovaný klášter“.

Ale nevěřím, že ta slova byla určena pouze mně v roce 1978. Věřím, že jsou pro nás velmi důležitá i dnes. Od roku 2001 ve Spojených státech čelíme největšímu napadení římskokatolicismu od protestantské reformace, a to skandálům sexuálního zneužívání. Byli jsme nemocní a na mnoha místech jsme skoro vymřeli. Věřím však, že nás Bůh uzdraví a pozvedne opět k novému životu a chce, abychom zůstali aktivními členy katolické křesťanské víry. A tady je její úděl; papežové přicházejí a odcházejí, biskupové přicházejí a odcházejí, kněží a řeholníci přicházejí a odcházejí a, díky Bohu, i členové farní rady přicházejí a odcházejí! Ale vážně, hádejte, kdo nepřichází a neodchází? Ježíš Kristus! On je zakladatel a opora církve. Pokud zůstaneme zrakem zaměřeni na Krista, Kristus nám pomůže úspěšně čelit všem výzvám. Uzdraví nás a opět probudí k novému životu!

Založil jste klášter přímo „na zelené louce“, kde žijete se 40 členy komunity. Co vás k tomu přivedlo? A čím je vaše komunita zvláštní, kdo všechno se k ní hlásí?

JMT– Nejsem žádný jasnovidec, ale na počátku mého poslání mi Bůh nějaká vidění skutečně dal. Některá z nich byla osobní a jiná se týkala mé mise. V jednom vidění bylo skvělé společenství, v němž žili lidé všech stavů v klášteře. The Brothers and Sisters of Charity je komunita, která z toho vidění skutečně vyrůstala a stále se z něj rozvíjí. Říkáme, že Ježíš je náš zakladatel, Písmo svaté je náš řád a láska je náš nejvyšší zákon, provázený pravdou, která k nám přichází skrze církev.

Největší projev základního charismatu lásky je sjednocení. Spojujeme spirituality a stavy. Zatímco je integrace spiritualit u většiny nových církevních komunit docela běžná, je to právě integrace stavů, která se zdá být nejoriginálnější, i když je ve skutečnosti docela starobylá. Do jednoho integrovaného řeholního života začleňujeme tradiční mnichy žijící v celibátu, tradiční sestry žijící v celibátu, svobodné lidi, kteří se mohou vdát nebo oženit nebo kteří se kvůli svým dřívějším závazkům nemohou vzdát osobního vlastnictví, a rodiny.

Lidé se často ptají, jak se žije v klášterech dětem. Řád svatého Benedikta zmiňuje děti na několika místech, takže byly do řeholního života už nějakou dobu začleněny. Zjistili jsme, že děti mají přirozenou schopnost vnímat Boha a Boží věci. Ale s úsměvem říkáme, že jsou to jejich rodiče, kdo má často největší problémy!

Máme také tzv. „domestiky“, kteří žijí ve svých vlastních domovech, chodí do diecézních kostelů, mají civilní zaměstnání a posílají své děti do katolických nebo veřejných škol. Tyto členy máme ve všech částech Spojených států i v několika zemích po celém světě. Právě toto vyjádření roste ve Spojených státech nejrychleji. Ve skutečnosti je poměr mezi „domestiky“ a „monastiky“ mnohem vyšší než 10 ku 1.

Spoustu času trávíme službou ve státě Texas, protože je to nejrychleji rostoucí stát ve Spojených státech a je tam mnoho katolíků. Říkáme vtip, že „každý v Texasu chce být mnich! Ale nikdo se nechce vzdát svého automobilu!!“ Verze života ve svém vlastním domově funguje docela dobře pro typického Američana, který má nezávislejší postoj k životu v Kristu a církvi.

Zdá se, že je to v klášterech na celém území Spojených států běžný jev. Lidé chtějí sdílet spiritualitu řeholního společenství, ale nechtějí odcházet do klášterů. Chtějí tuto spiritualitu žít ve svých domovech a sdílet ji se sekulárním světem. Pokud existuje dostatek klášterů a mnichů, kteří udržují klášter, ke kterému jsou přidruženi, živý, nabízí to vzrušující příležitosti!

K tomu, jací lidé k nám vstupují: Sociologická situace ve Spojených státech je docela jiná než v Evropě. Američané jsou spíše drsní individualisté. Jejich národ byl založen na omezení vlády na naprosté minimum, aby tak byly chráněny jednotlivé svobody. Následkem toho má i vyjádření našeho náboženství tendenci udržovat struktury společenství a jejich projevy na naprostém minimu. To může být dobré i špatné.

Většina Američanů, kteří do našeho společenství přichází, má větší sklon vstoupit mezi domestiky. Monastiky se stávají pouze ti, kdo vidí úpadek moderního amerického způsobu života radikálněji. Naši domestikové často problémy dnešní americké společnosti vidí, ale nejsou v situaci, kdy by se mohli skutečně do kláštera přestěhovat, a tak žijí po celé zemi radikálně ve svých vlastních domovech .

Prý si větší část potravin, které zde zkonzumujete, vypěstujete sami. Co vás k tomu vede? Ekologické cítění či nedůvěra k trhu?

JMT–Součást původní vize našeho společenství byla žít v harmonii jeden se druhým a se vším stvořením, na základě Ježíšova učení. Svatý Pavel nám ve svém listu Římanům říká, že celé stvoření čeká na to, až se projeví synové a dcery Boží. My se to snažíme žít jako něco více než jen teorii. Proto pěstujeme většinu jídla, které v klášteře konzumujeme, a protože žijeme v oblasti, kde se vyrábí nejvíce drůbežího masa ve Spojených státech, máme také přírodní drůbežárnu s volnou pastvou. Snažíme dělat to, co považujeme v naší lokalitě za přirozené, ale zdravým způsobem, který má úctu jak k životu konzumovaného, tak konzumenta.

Jinými slovy, místo toho, abychom pěchovali kuřata do extrémně přecpaných klecí a pumpovali do nich růstové hormony a chemikálie, a tím se jim postarali o velmi krátký, nehumánní život, snažíme se nechat ptáky žít na větším otevřeném prostranství a dávat jim krmivo, které je přírodnější a zdravější, aby mohli žít šťastnější, delší život. Je to humánnější život. Jsou to za života šťastnější zvířata a jsou lepší, větší a chutnější než ta, která můžete koupit v typických supermarketech.

Spravujeme také centrum pro duchovní cvičení Little Portion Retreat and Training Center a nahrávací studio Troubadour For The Lord. Moje mise JMT Itinerant Ministry má samozřejmě v klášteře základnu též. Ta drůbežárna s volnou pastvou je jen jednou z našich misí.

Prý jste jediná komunita tohoto druhu v USA, která získala kanonický statut od katolické církve. Bylo těžké získat v církvi tuto důvěru?

JMT– Naše zkušenost je taková, že pokud žijeme evangelium radikálně, ale ne fanaticky, s důvěrou ale pokorně, se svatostí, která nás odlišuje, ale v jednotě s celou Církví, jsou biskupové k našemu společenství a aktivitám docela vlídní. Stavíme na dobrých základech, aniž bychom se stali fundamentalisty. Biskupové diecéze Little Rock, ve které jsme založeni, byli vždy nanejvýš přívětiví a ve svém přístupu k nám otcovští. A my je respektujeme jako následníky apoštolů. Myslím si, že skutečný klíč je nenechat se unést od pravého radikalismu k fanatismu a od důvěry k pýše. Kromě toho, aby byla nová komunita teologicky a pastorálně zdravá, jsou toto skutečné klíče, které církev hledá, když nějakou novou komunitu schvaluje.

Ale to neznamená, že získat kanonický status bylo snadné! Mezi zakladateli nových náboženských společenství se vtipně říká, že se musí stát mezi církevními právníky „hackery“! Vážně. Zakladatelé nové komunity se musí obeznámit nejen se správnou teologií, ale také se správným porozuměním tomu, kam v kanonickém právu jejich komunita spadá. Nikdy bych nebyl schopen zvládnout to sám. Někde po cestě mi svitlo, že pokud si komunita najímá světské právníky na to, aby řešili otázky občanského práva, je také dobré sehnat si církevního právníka, který by nám pomohl s kanonickým právem. A tak jsem velmi brzy v našem vývoji hledal pomoc hlavních představených františkánské a benediktinské tradice, kteří by nám s naší spiritualitou a vedením komunity pomohli, a dobré církevní právníky, kteří by nám pomohli s naším kanonickým vývojem. Od začátku do konce nám trvalo asi pět let, než jsme získali náš první kanonický status.

Jako takoví existujeme jako Veřejné sdružení věrných, které může v rámci naší komunity poskytovat prostor všem různým stavům, aniž by nás dělilo na izolované komunity, a může být katolickou církví jak uznáno, tak ji může stylem života, vyznáním i posláním představovat.

A jak se společenství stále rozvíjí, hledáme nové způsoby, jak by naše integrovaná komunita mohla najít kanonický domov v dalších návrzích a verzích Kanonického práva. V současném zákoníku Kanonického práva opravdu není žádná velká kategorie pro společenství, která integrují tak mnoho stavů života v rámci jednoho řeholního charismatu. Nazýváme se zasvěcením „života“, na rozdíl od zasvěceného života, abychom zdůraznili, že jsme jedna duchovní rodina, která obsahuje tradiční řeholníky žijící v celibátu, stejně jako lidi svobodné a rodiny v jedné komunitě, spíše než oddělené komunity jedné duchovní rodiny. Zdá se, že toto je jedinečná charakteristika mnoha nových společenství, které Duch v dnešní Katolické církvi povolává.

Často vystupujete v hábitu, který připomíná oblečení členů nějaké řeholní komunity. Je to vaše hudební stylizace, nebo je to součást vaší žité spirituality?

JMT– Ten hábit, který nosím, když vystupuji, je prostě hábit naší komunity The Brothers and Sisters of Charity. Nosím ho téměř stále, v klášteře i při službě. Moje hudba vychází z mého životního stylu a nelze ji od něj oddělit. Hudba, kterou dělám, je laděním více meditativní a kontemplativní a je ovlivněna veškerou hudbou od nejranějších chorálů až k hudbě soudobé. Integrace zvuku hudby přímo vyrůstá z integrace spiritualit, které se v rámci naší komunity nacházejí.

Jak byste charakterizoval vývoj svého hudebního stylu během těch desetiletí, která hrajete a vystupujete?

JMT– Jednoduše dělám meditativní duchovní hudbu. Je to spíše hudba založená na meditaci a kontemplaci, která spojuje různé styly z různých období a vychází z kontemplace. Moje hudba opravdu nezapadá snadno do již existujících kategorií soudobé křesťanské hudby ve Spojených státech, ani do současné liturgické hudby. Ačkoli jsem byl považován za jednoho z otců zakladatelů soudobé křesťanské hudby, můj život i moje hudba přerostly jak ty spirituality, tak hudební vyjádření toho stylu. I když mnoho z mé hudby lze při liturgii použít, opravdu se nepovažuji ani za výhradně liturgického hudebníka. Co z toho vzešlo, je styl, který se zdá být poněkud jedinečně můj vlastní. Přestože nás to může omezovat při prorážení do infrastruktur, které podporují ty již existující kategorie hudby, také mi to ukázalo, že je to moje nejsilnější stránka, která mi umožnila pokračovat v katolické křesťanské hudbě od roku 1978 stále, zatímco většina gospelových umělců přichází a odchází v rámci nějakých 10 let.

Ve svých textech nacházíte často inspiraci v biblických příbězích a žalmech. Kde hledáte inspiraci v hudební složce?

JMT- Jako ta komunita, jíž jsem součástí, i já se snažím vnímat všechna náboženství z křesťanského základu, všechny projevy křesťanství z katolického základu a všechny projevy řeholního života z františkánského základu. Ale nejsem františkán. Františkánství je moje matka, ale já jsem přerostl do integrací, které se staly něčím novým. A to se ukázalo jako bohatá a úžasná cesta, jež vedla moje studia a modlitby do velké expanze mého původního prožívání křesťanství před mnoha lety. Ty texty mají způsob jak se dostat do mé hudby. Zatímco většina mé hudby vychází z biblických a tradičních katolických textů, hudební styl používá integraci, která je přirozeným přerůstáním té cesty. Když komponuji hudbu, nikdy se nesnažím ty integrace manipulovat, ale jednoduše je nechávám vytékat z mého bytí. Jinak by to přestalo být uměním a stalo by se to manipulací a pouhým komerčním uměním.

Jak byste reagoval na kritickou námitku, že vaše písně ve spojení s videoklipy jsou až moc líbivé, sladké? Nebo je to jenom otázka jiné kultury a vkusu?

JMT- Ačkoli jsem dělal veškeré druhy hudby od soudobé po meditativní, zdá se, že je to ta tišší hudba, která se líbí v Americe širšímu publiku. Snad je to proto, že je náš životní styl tak bláznivý a stresující. Předpokládal bych, že stejná věc platí v České republice. Dostávám takové odpovědi, zejména od mladých naší kultury. Ale překvapivě mám i posluchače, kteří poslouchají moji hudbu po celý svůj život, počínaje obdobím, kdy byli děti, celou dobu až do středního věku.

Byl jsem jedním ze zakládajících umělců soudobé křesťanské hudby, která se snažila přinést současnou rockovou hudbu do kostelů, aby se tak dostala k mladým, kteří takovou hudbu poslouchají, a aby vyjádřila jejich kulturu. Jak říkával Larry Norman: „Proč by měl mít ďábel všechnu tu dobrou muziku?“ Já jsem však ve svém hudebním vkusu dozrál, vypiloval jsem ho, rozšířil, stejně jako svůj duchovní život. A to je jedna z krás katolické církve. Je to široká a bohatá spiritualita, která může zahrnout mladé i staré, začátečníky i ty, kteří jsou zkušenější.

V integraci různých stylů pokračuji až do dnešního dne. V posledních desetiletích jsem se vrátil ke klasičtějšímu rockovému zvuku ve dvou projektech: Monk Rock a Beautiful City. Living Water se vrací ke klasičtějšímu zvuku JMT, ale pohybuje se od velmi velkých hymnů k tichým a intimním písním, všechny s těmi nejsofistikovanějšími orchestrálními a sborovými interpretacemi. Doufám, že si má hudba zachová božskou jednoduchost, aniž by se stala zjednodušující. V mých posledních nahrávkách Worship a Bow Down je klasičtější JMT s opravdovým zaměřením na použití v liturgii, zejména s ohledem na nový římskokatolický misál, který se bude zavádět do kostelů ve Spojených státech během Adventu roku 2011. Obsahuje soudobé a cappella zpěvy lidu při mši svaté. Tato nahrávka nás opravdu docela vzrušuje!

V Česku jste byl zejména v devadesátých letech mezi mladými hodně populární a některé vaše písně s českými texty tady zdomácněly. Stává se to i vám doma v Americe, nebo je tam v tomto směru příliš velká konkurence?

JMT- Ještě jednou chci říci, že jsem byl jedním z umělců, kteří založili soudobou křesťanskou hudbu, a poté, co jsem přešel ke katolické křesťanské hudbě, mě sledovaly milióny lidí. V jednom bodě, myslím, jsem byl považován za nejprodávanějšího mužského gospelového umělce v Americe a toho času v historii společnosti Sparrow Records. Myslím, že jsou písně, které se staly notoricky známé ve všech amerických kostelích. Spousta lidí poslouchala moje písně od dětství a stále je poslouchá. Byla pro mě čest, že se ty písně staly takovým standardem v repertoáru církve i u posluchačstva v soukromí.

Ale pokud jde o vaši otázku: Obecná povaha hudebního průmyslu je dnes radikálně odlišná od toho, jaká byla i jen před 10 lety. Příchod digitálního nahrávání založeného na počítačích dal novým umělcům velkou příležitost produkovat CD a zdostupňovat je veřejnosti. Internet znamenal, že mohli prodávat přímo veřejnosti, bez nahrávací společnosti. Toto mělo na hudební průmysl silné pozitivní i negativní účinky. Kdysi ředitelé velkých značek odmítali umělce, o kterých si mysleli, že se na větší nahrávání necítí dostatečně připraveni, a v důsledku toho udržovali hrací plochu malou a lepší. Dnes může udělat CD kdokoli a prodávat ho. A oni to také dělají! V důsledku toho se to pole zaplavilo umělci a pro spotřebitele se stává obtížnější rozlišovat profesionály od amatérů. Nesnažím se tu umenšovat amatéry (ty, kteří dělají něco z lásky), ale to jak obohatilo, tak oslabilo kvalitu trhu s nahrávkami.

Ale je tu ještě jeden aspekt: Příchod digitálně stahovatelné hudby umožnil zakupování jednotlivých písní stejně jako celých alb. Toto vážně ublížilo umělcům a nahrávacím společnostem, kteří musí investovat obrovské sumy peněz do toho, aby mohli vyprodukovat alba, aniž by věděli, která z těch 10 až 12 písní se stane opravdu tou nejpopulárnější dříve, než se dostane k publiku. Plus, 80% stahované hudby se stále po celém světě stahuje nelegálně. Není potřeba, aby byl člověk génius, aby mu došlo, že toto má pro hudební průmysl vážné negativní důsledky. Za posledních 10 let celkové příjmy hudebního průmyslu poklesly na 70%. U gospelové hudby tomu není jinak.

Víte něco bližšího o místě, kam přijíždíte? Zaujalo vás na něm něco na Velehradě či na spolupatronech Evropy – sv. Cyrilu a Metoději?

JMT- Nic konkrétního, kromě toho, že velmi miluji svaté Cyrila a Metoděje! Jan Pavel II řekl, že církev je tělo Kristovo a má východní i západní plíci. Řekl však také, že jsme v podstatě dýchali jen z té západní plíce a musíme se naučit dýchat znovu z východní plíce katolické spirituality. Svatí Cyril a Metoděj představují posun k té východní plíci katolické spirituality. Moje spiritualita a hudba se záměrně snaží integrovat jak Východ tak Západ. Vzrušuje mě, že jedu do vaší země!

Co pociťujete jako Američan, když se ocitnete na takto starobylých místech jako je právě Velehrad, které jsou navíc spojeny s počátky křesťanství?

JMT- Jsem upřímně ohromen! Většinou všechno ve Spojených státech pochází nejpozději ze 16. století. Naše kultura původních amerických obyvatel sahá mnohem dále, ale skutečně křesťanský vliv začal až františkánskými a jezuitskými misionáři. Když cestuji do oblasti, která může sledovat církevní kořeny až k počátkům křesťanství, inspiruje mě to a cítím se duchovně zakotven takovým způsobem, který nelze vyjádřit slovy.

Máte nějaké oblíbené poutních místo, které navštěvujete? A čím vás oslovuje?

JMT- Samozřejmě. Moje oblíbená místa se nacházejí ve Svaté zemi a také v Římě, Assisi a různých starých klášterních sídlech. Ale potom, co jeden člen naší komunity uskutečnil pouť do Medjugorje, jsme zjistili, že to největší poutní místo je právě tam, kde stojíme v jakémkoli okamžiku v čase. Plnost Krista a církve musíme najít přesně tam, kde jsme. A to je cílem dobré pouti: vzít zkušenost Ježíše a církve od jejích úplných začátků přes celou dobu jejího vývoje v historii do naší aktuální doby. A to je ve skutečnosti význam toho, co to znamená být katolík.

Proslýchá se, že máte osobní vztah ke svatému Janu Nepomuku Neumannovi, biskupu z Filadelfie a rodáka z Českých Prachatic. Čím vás tato postava oslovuje?

JMT–Svatý Jan Nepomuk Neumann je považován za jednoho z velkých světců zakladatelů v Americe! Při jedné ze svých mnoha kontemplativních procházek po amerických městech jsem navštívil svatyni ve Filadelfii. Velmi mě oslovily dvě věci: drobnost jeho postavy a velikost jeho duchovního charakteru a poslání! Byl to velký člověk, který měl odvahu vzít na sebe úlohu biskupa diecéze, která sahala až do americké divočiny, a cestovat tou divočinou na koni beze strachu, rok tam a rok zpátky. Říká se, že byl tak malý, že nemohl vysednout na koně bez pomoci stoličky. Přesto vykonal tak velké věci v Duchu pro Krista a Církev! Já měřím 6 stop (podle moderních měřítek nejsem nijak zvlášť vysoký, ani malý, takového průměrného vzrůstu), ale doufám, že ve svém životě v Kristu neudělám jen průměrné věci. Svatý Jan Nepomuk Neumann je inspirací pro nás pro všechny, jak v České republice tak ve Spojených státech, abychom pro Ježíše Krista a katolickou církev ve všech částech celého světa vykonali velké věci!