 |
ROZHOVOR: Výstava Návrat k sobě přiblížila život ve vězení
Profesionální fotografové Alena Dvořáková a Viktor Fischer představili v prostorách Stojanova gymnázia svou výstavu fotografií. Pohybovali se v několika českých věznicích a dokumentovali nejen práci tamějších duchovních, ale také život samotných vězňů.
„Za ty roky jsme objeli už deset věznic, tady je výběr asi z pěti,“ poznamenal hned na začátek úvodní řeči jeden z autorů fotografií, Viktor Fischer. Fotek podle něj vznikly už tisíce a bylo velice složité vybrat pouze třicet, které by jejich projekt na Velehradě reprezentovaly.
Autoři fotografie rozdělili rovnoměrně do několika tematických celků. „Zhruba třetina fotek ukazuje život vězňů ve věznicích, které jsme navštívili, třetina fotek ukazuje jejich práci a další činnosti a poslední třetina ukazuje činnost vězeňské duchovní služby. Řekli jsme si, že kdybychom fotili jen příslušníky vězeňské služby, pak by to divákovi tolik nedalo, jako když představíme celou problematiku souborně,“ objasnil Fischer. Ten současně přiznal, že jim ještě hodně věcí chybí, ale ve fotografování věznic chtějí i nadále pokračovat. Oba fotografy jsme požádali o krátký rozhovor.
Okolo nás je třicet fotografií, tedy výběr z věznic, kde jste fotili. Jak vlastně vznikl nápad fotit ve věznicích, fotit vězně a duchovní?
Je to klasický žurnalistický nápad. Setkali jsme se s panem Pivoňkou, který je chartista, a fotili jsme ho pro náš jiný projekt o chartistech. Dozvěděli jsme se, že je šéfem vězeňské duchovní služby a řekli jsme si, že by to bylo zajímavé pro National Geographic, časopis, pro který pracujeme, a oni nám to schválili. Měli jsme tak volnou ruku i čas pro soubor fotek. Těch vznikne tisíce a tisíce a do časopisu se jich vybere třeba patnáct. A jestli jsme teď v půlce, pak tady jsme na výběru třiceti fotek z prvních několika tisíců z první část. Jsme na cestě.
Setkali jste se ve věznicích s nějakými omezeními nebo jste naopak měli při práci volnou ruku?
Vůbec. Musíme mít od každého fotografovaného vězně vyplněný a podepsaný formulář, kde je uvedeno, kam bude fotka použita. Musíme mít jeho souhlas s tím, že tam bude vidět. Navíc se nikde ve věznicích nepohybujeme sami, pokaždé jsme tam s tiskovým mluvčím nebo s někým, kdo za nás zodpovídá. Je to dost náročné, protože nervózní jsou i lidé, co jsou s námi na místě. Je to práce těžší než obvykle, protože tam jsme zvyklí si dělat to, co chceme. Tady nám říkají, že nesmíme fotit mříže nebo ploty. Kolikrát nám kontrolují i to, co jsme vyfotili, a musíme to hned smazat, aby nebylo vidět to, co oni nechtějí. Dokonce jsme domluvení, že když to půjde do časopisu, tak ty vybrané fotky nám musí zástupci věznic schválit.
Obecné povědomí o vězních není moc pozitivní. Jak reagovali na vaše focení?
O struktuře věznic moc nevíme, ale jsou věznice, kde jsou těžší vězňové, jsou věznice, kde jsou lehčí vězňové. V těžkých věznicích, dejme tomu ve Valdicích, je patnáct set vězňů. Tam se třeba fotilo dvacet nebo třicet lidí a ostatní nechtěli. Ti, co chtěli, jsou s tím smíření, kolikrát jim to dělá dobře, že se kolem nich něco děje. Když už se s někým dohodneme, pak už to funguje dobře.
Kolik věznic je tedy v České republice a v kolika z nich jste už byli?
Je 37 věznic a zatím jsme byli v deseti. Nepotřebujeme přímo všechny věznice, ale potřebujeme zdokumentovat ty hlavní činnosti. Někde je třeba volba královny krásy, někde mají hezké Vánoce, jinde šijí plyšáky pro děti. Podle toho si zkusíme vyjednat vstup a zjišťujeme předem, jestli se tam vůbec chtějí fotit lidé, kteří za tou činností stojí, a když s tím souhlasí, pak tam vyrazíme a něco vyfotíme. Někdy se třeba stane, že i přes pro nás zajímavou činnost se nikdo z těch deseti nebo patnácti lidí nechce nechat vyfotografovat, takže to nejde. Je to taková složitá práce, připadáme si jako produkční (smích).
Váš projekt tím pádem ještě neskončil.
Určitě ne, teď jsme zjistili, že jeden z těch duchovních se přestěhoval z Břeclavi do Mírova. To znamená, že na něj máme kontakt a už zkoušíme dohodnout fotografování v Mírově, což je hodně slavná česká věznice, odkud utekl Kájínek. Tam bychom určitě něco chtěli vyfotit také.
Máte nějaký cíl, se kterým byste chtěli celý projekt ukončit?
Jsme domluvení s časopisem, že máme volnou ruku, budeme fotit do té doby, dokud to půjde nebo dokud budeme mít pocit, že to někam vede. Pak se k tomu napíše text, protože nikdo neví, co se nám podaří vyfotit. My to třeba děláme tak dlouho, abychom měli Vánoce, protože ty jsou pro vězně symbolem, a zatím nemáme žádné, protože jsme se v této době ještě do žádné věznice nedostali. To znamená, že musíme průběžně práci korigovat, abychom dělali něco, co by bylo přípustné fotografovat. Odhaduji, že ještě rok budeme fotit a pak toho necháme. Hlavní body už máme, a jakmile bychom se měli opakovat, pak celý projekt zastavíme.
-mud-