 |
ROZHOVOR: „Největší chyba je, když člověk nefotí,“ říká fotograf Daniel Šperl
Fotograf a kameraman Daniel Šperl vedl fotografický workshop, který se uskutečnil v rámci oslav Dnů lidí dobré vůle. Šperla v mládí k fotografii přivedl otec, v roce 1990 vystudoval fotografii na Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů a v roce 1999 dokončil studia na FAMU na katedře fotografie. Věnuje se převážně černobílé dokumentární fotografii a již několik let je zastupován Leica Gallery Prague, s níž úzce spolupracuje. Pracuje jako kameraman pro Českou televizi v Praze.
Jaké nejčastější chyby lidé při focení dělají?
Myslím, že největší chyba je, když člověk nefotí. Olga Sommerová kdysi natočila dokument a ten začíná větou: „Celý život jsem měla problém se dvěma věcmi. S nadváhou a pod expozicí.“ (smích) Každopádně nejčastější chyba se nedá přesně určit. Každý jsme jiný a každý k tomu přistupujeme nějak. Jestli má někdo problém s expozicí nebo si nevychytá rušivé momenty, jestli někdo špatně exponuje nebo jestli někdo tu fotku strhne, to je individuální věc každého z nás.
Jak dlouho trvá, než se člověk stane dobrým fotografem?
To je velmi individuální. Někdo se fotografem nestane nikdy, někomu to trvá celý život. Když člověk vezme fotoaparát do ruky, je to jako s houslemi.
Jak jste se k fotografování dostal vy?
K fotografování mě přivedl otec, který fotí amatérsky. Pocházím z Tábora, kde jsme měli tvůrčí skupinu, a to byl ten první impuls. Do fotokroužku jsem chodil už na základní škole, pak na střední. A nepustilo mě to dodnes.
Jak hodnotíte mobilní aplikace pro úpravu fotek, jako je např. Instagram?
Já jsem tohle pochopil u kamaráda, který se tím zabývá. Takovou manipulovanou fotografii dělá a už to nenazývá fotografií, ale vizuálem. A tam jsem pochopil, kde je moment té hranice. Co je pro mě ještě fotografie a co už fotografie není, protože je upravená manipulací natolik, že už se jedná o vizuální dílo. Vymění se pozadí, saturují se barvy, kontrasty, učešou se lidi, zeštíhlí se a tak.
Poznáte z fotografie, kdo ji fotil, a dají se rozpoznat určité společné rysy i u žáků těchto fotografů?
Myslím si, že je strašně důležité, aby autor měl svůj rukopis, aby si ho našel a vypiloval ho tak, aby byl jasně čitelný. Je to důležité, ale málokomu se to povede. Třeba v dokumentární fotografii v devadesátých letech, což podle mě byla doba vrcholu české dokumentární fotografie, když se jezdilo fotografovat třeba na Ukrajinu, tak jste těžko poznala, jestli je to Cudlín, Dana Kyndrová nebo Jaroslav Kučera nebo kdo tam byl a kdo tu fotografii udělal. My jsme tady byli ovlivnění humanistickou školou po vzoru agentury Magnum a za socialismu nebyl přísun žádné jiné literatury a nic jiného nebylo publikovaného. Byli jsme ovlivnění tímto stylem fotografie. Málokdo znal lidi, kteří naprosto porušili základní principy fotografie a dovolili si udělat přesahy, které udělaly ten jejich rukopis. A s tím samozřejmě souvisí i učitelé a vzory. Já říkám, že každý člověk, kterého v životě poznáme, je nám učitelem. Ovlivňuje nás, ať chceme nebo nechceme, každé setkání s někým, kdo nás inspiruje, nás ovlivní.
Kdo ovlivnil vás?
S tímhle jsem právě měl problém. Studoval jsem u Jindřicha Štreita a dodneška jsem s ním srovnávaný. Dlouho mi trvalo, než jsem se od toho odpoutal. Mezi sebou jsme si to vyříkali mockrát, ale pro veřejnost tam ten vzor v devadesátých letech vidět je. Já se za to samozřejmě nestydím. Bylo to dané tím, že jsme jezdili do stejného prostředí, on nás bral do svých teritorií a umožnil nám fotit tam s ním. To bylo pro mě to nejcennější, co jsem mohl kdy zažít.
-ab-