Stojanovým rodištěm je malá hanácká obec Beňov na Přerovsku.

Mladého Antonína Stojana ovlivnily dva zásadní duchovní proudy – mariánská a cyrilometodějská úcta. Zvláště oslavy milénia příchodu slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu v roce 1863. Olomoucký arcibiskup Bedřich Fürstenberg požádal u papeže přeloženi svátku na 5. července. Přerovské děkanství mezi prvními vypravilo na slavnosti četná procesí a účastnil se i dvanáctiletý Antonín.

Studia na nižším gymnáziu v Příboře

Po studiích u piaristů ve Staré Vodě v roce 1864 začal studovat na nižším piaristickém gymnáziu v Příboře. Již zde se projevovala Stojanova povaha – po vyučování obcházel své spolužáky a pomáhal slabším s učením – hlavně matematiky. Sám se učil až po večerech.

Velmi jej zasáhlo úmrtí národního buditele, spisovatele, velkého vlastence A kněze Františka Sušila dne 31. května 1868. Sušil se stal Stojanovi životním vzorem A jeho heslem bylo „Církev a vlast“. (V r. 1904 se přičinil o to, aby tomuto vynikajícímu knězi a vlastenci byla na Velehradě odhalena pamětní deska zhotovená sochařem Urbanem z Olomouce.)

Stojan v témže roce nastupuje na studia na vyšší gymnázium v Kroměříži.

Velehradské Svatocyrilské oslavy r. 1869

Stojan s opravdovou radostí uvítal zprávu o tom, že papež Pius IX. pozval listem ze dne 8. září 1868 na připravovaný vatikánský koncil i protestanty a pravoslavné. Student Stojan začal ke svým denním modlitbám přidávat modlitbu Otčenáš za sjednocení Slovanů. Tím se i připravoval na jubilejní tisícileté oslavy úmrtí sv. Cyrila (14. února 1869), které se konaly ve dnech 4. a 12. července na Velehradě. Účastnilo se 80 000 věřících, přestože vídeňská vláda se proti těmto oslavám ostře stavěla a usilovala o to, aby je omezila na nejmenší možnou míru, neboť pokládala Velehrad za hlavní středisko národního hnutí. po dobu oslav se Velehrad hemžil četníky a tajnými udavači. po slavnostech bylo několik kněží, kteří na Velehradě kázali, soudně vyšetřováno A pronásledováno.

Kněžský seminář

Bohoslovci už v r. 1834 založili v olomouckém semináři „Slovanskou knihovnu“ A v r. 1839 sdružení slovanských bohoslovců. Krátce po revolučním roce 1848 vznikla jejich péčí „Vlastenecká jednota“, která si vzala za úkol „povznesení se k ryzí lásce k církvi a vlasti a ke vzdělanosti v českém jazyku“.

Za éry Alexandra Bacha byla však Vlastenecká jednota rozpuštěna a bohoslovcům zůstala jen „Slovanská knihovna“. v r. 1870 byl v semináři založen „Odbor pro zakládání venkovských knihoven“. Bohoslovci sdružení v tomto „Odboru“ shromažďovali vlastní prostředky, nakupovali knihy a zakládali knihovny s českou literaturou (založili nebo rozšířili na 400 knihoven, na Brněnsku dalších 243 a také v královéhradecké diecézi založili 60 knihoven).

Avšak brzy po velehradských jubilejních slavnostech v r. 1869 došlo v olomouckém semináři k nepříznivému zvratu: vydávání časopisu „Cyrill a Method“ bylo v důsledku vyšetřování velehradských kazatelů i v důsledku národnostních třenic mezi Čechy a Poláky zastaveno, pěvecký spolek „Ohlas“ a hudební spolek „Cyril“ byl zakázán. a do těchto složitých poměrů přišel začátkem akademického roku 1872–1873 nový bohoslovec Antonín Stojan.

Podle tehdejších branných předpisů musel Stojan zároveň nastoupit vojenskou službu, neboť odvedení bohoslovci se museli podle tehdejšího zákona podrobit jednoročnímu aktivnímu vojenskému výcviku. z období Stojanovy vojenské služby se nám dochovalo několik historek, z nichž uveďme aspoň tu, která dobře vystihuje Stojanův duchovní profil: „Jako voják účastnil se Stojan menších vojenských manévrů. v horkém letním dnu táhla jeho četa utrmácená a hladová hanáckou vesnicí. Žízeň byla veliká. Piva nebylo a vody se vojákům nechtělo. Stojan se nabídl a šel hledat občerstvení v nedalekém statku. »Máme hlad a žízeň,« řekl, »prodejte nám chleba a mléko.« Mladá selka, sama doma, chová nemluvně v náručí a omlouvá se: »Nemohu shánět po domě, kdo by mně opatroval dítě?« – »Tak mi dejte to dítě, já je zatím pochovám,« praví dobromyslný voják. Selka svolila a hledá občerstvení. Stojan se jí ptá, je-li to dítě chlapec nebo děvče. Uslyšev, že je to děvče, s úsměvem praví: »Až doroste a bude se vdávat, přijdu ji sezdat.« Selka se směje, jak on, voják, může sezdávat. Tu jí sděluje, že je bohoslovcem. – Selka na slib nezapomněla. Když se její dcera vdávala, požádala P. Stojana o splnění slibu. a on dojel a její dceru sezdal.“

Kronikář „Odboru pro zakládání venkovských knihoven“ si brzy všiml vlivu Stojana na ostatní bohoslovce. do kroniky napsal: „Dvě léta nato (tj. po zákazu časopisu »Cyrill a Method«) objevil se v olomouckém semináři mezi posluchači, věnujícími se výhradně studiu, jinoch vyspělý, tichý, širšímu vzdělání přející A zvláštní podnikavostí vynikající – Antonín Cyril Stojan.“ do činnosti „Odboru“ se Stojan zapojil už v druhém ročníku A stal se jeho účetním. Brzy se stal jedním z nejaktivnějších členů této akce, která přinesla požehnání do nejzapadlejších obcí moravských krajů: rozesílali balíky knih, a to jak do farních, tak do školních knihoven. Prostředky k tomu sbírali jednak sami mezi sebou, jednak mezi kněžími a ochotnými dobrodinci. Byly to stovky knihoven, které založili a zásobovali českými knihami. Práce s rozesíláním byla obrovská a z velké části byla závislá na Stojanovi a několika jeho spolupracovnících. Stojan patřil i mezi největší mecenáše (např. v r. 1875 věnovali olomoučtí bohoslovci velehradskému farnímu úřadu 127 knih, čímž se stali vlastně zakladateli velehradské lidové knihovny. A do velehradské kroniky děkan Josef Vykydal zaznamenal krásný čin olomouckých bohoslovců, kteří mají v čele „mladého, ale nadmíru přičinlivého ctihodnéhopána Antonína Stojana“).

Stojan se po vstupu do semináře přihlásil do bohoslovecké „Jednoty Velehrad“. Také tento spolek Stojan probudil k rozkvětu, zvláště v letech 1875–1876, kdy byl zvolen jeho starostou. Peněžité příspěvky sbíral opět mezi bohoslovci a kněžími. v tomto ohledu byl Stojan nepřekonatelným „výběrčím“, takže bohoslovci, když vešel do studovny, žertem volali: „Držte si kapsy, Stojan jde.“ a vymýšlel i další akce – např. ve třetím ročníku vypsal cenu 3 duplexů (duplexy byly poukázky na půl pinty piva) za nejlepší pojednání o pravověrnosti sv. Cyrila a Metoděje.

Kněžské svěcení mu udělil v katedrále sv. Václava arcibiskup Bedřich Fürstenberg dne 5. července 1876. Prvním působištěm byl Šilperk (dnes Štíty).

Jak uvádí ve svém Deníku, „po této zprávě jsem hned pospíšil do kostela, abych zde za svěřence své se vroucně pomodlil; odtud zašel jsem do školy, abych shledal na mapě, kde Šilperk leží. Když maměnka má se dozvěděly, že tak daleko přijdu, měl jsem jich co těšiti. Všichni mě jaksi litovali“.

Kaplanem ve Štítech a kooperátorem v Příboře

Zanedlouho – 21. srpna 1876 přišla farnímu úřadu ve Štítech neočekávaná zpráva, že P. Antonín Stojan je přeložen do Příbora.

Dne 6. září se P. A. C. Stojan rozloučil se svým prvním působištěm Šilperkem, kde působil pouze jeden měsíc, ale svou dobrotou si za tu krátkou dobu získal srdce tamějších farníků. Podle dojmů jeho nástupce P. Mlčocha byli na faře v Šilperku snad i rádi, že P. Stojan byl přeložen. Za jediný měsíc tam uvedl vše do pohybu. Chtěl, aby obě farářovy sestry se daly zapsat do všech náboženských spolků a předplácely několik náboženských časopisů. Stojan měl tolik korespondence, že místní poštmistr se zabýval myšlenkou odejít raději do důchodu. Pan farář o Stojanovi prohlásil: „Tento Stojan uvede do pohybu polovinu světa!“

Do Příbora přijel P. Stojan jen s kufříkem, protože žádný nábytek neměl. Pokojík, kde bydlel, měl velmi chudě zařízený: jenom lůžko, stůl a několik menších stojánků na knihy a písemnosti.

Svou činnost v Příboře zahájil P. Stojan ve zpovědnici, což je pro jeho kněžství symbolické. Také nemocným věnoval mimořádnou péči. Nezapomínal ani na mládež, která už vyšla ze školy. Osobně ji přiváděl do kostela, když zjistil, že se po dobu velké mše svaté ráda zdržuje na nedalekém náměstí. Nádherný vztah měl také k dětem, které hromadně vstupovaly do spolku „Dětství Ježíšovo“. Velkou péči věnoval náboženským spolkům.

Jeho starostlivé srdce nezapomíná ani na vězně Okresního soudu v Příboře. Vyučuje je nejen křesťanské nauce, ale učí je rovněž číst a psát. Počíná si přitom velmi úspěšně.

S jeho zdravím v té době to ale nebylo zcela v pořádku. Podle vyprávění pamětnice Veroniky Škrdové z Příbora se příborský kupec Jaroš, velmi zbožný muž, v červenci r. 1879 vydal s jednou ze svých šesti dcer na pouť do Čenstochové, aby na Matce Boží vyprosil „uzdravení“ pro P. Antonka. na prvním noclehu se mu zdálo, že Rodička Boží se ho táže: „Chceš pro P. Antonka bohatství nebo uzdravení? Jdi pro něho, ať vykoná také pouť.“ Kupec se tedy ráno vrátil do Příbora pro P. Antonka. Ten si vypůjčil od čeledína šaty, protože nebylo dovoleno katolickému knězi navštívit v kněžském oděvu carské Polsko a vydal se na pouť do Čenstochové. od té doby, po vykonané pouti, byl P. Stojan už zdráv.

Je nutné připojit k této události ještě tuto poznámku: Při balzamování těla po smrti arcibiskupa konstatovali lékaři u Stojana uzdravenou tuberkulózu a stopy přechozeného zápalu plic a zápalu pohrudnice.

Génius dobročinné lásky

Mladý P. Antonín si od začátku své činnosti v Příboře získal svou štědrostí a lidumilností srdce všech. Vědělo se o něm, že je chudý jako kostelní myš, protože všechno rozdá. Podle svědectví lékaře stále prosil za chudé nemocné, kteří potřebují kromě léčení a ošetření také podporu.

Hned z počátku působení P. Antonína se zachovala nejedna historka.

„Na faru se přibelhal žebrák. »Pěkně prosím, velebný pane, nemají nějaké staré boty?« P. Antonín ochotně hledal po světnici a pod postelí a když našel jenom jedny velmi staré boty, potřebující nutně opravu, smutně pravil: »Nemám, nemám.« – »Tož s Pánem Bohem, velebný pane.« Sotva žebrák zavřel dveře, rozmyslil si P. Stojan celou situaci a volal za ním: »Počkejte, počkejte!« Rychle zul své boty, které byly dobré, a dal je žebrákovi. Sám se spokojil zatím s roztrhanými, jedinými, které ještě měl.“
„Na podzim r. 1876 časně zrána sedával P. Antonín ve zpovědnici a třásl se zimou v lehkém kabátku. Pozorovali to Buzkovi, Stojanovi podporovatelé už z let studentských. V domácí radě se tatínek s maminkou usnesli koupiti P. Antonínovi lepší kožich. Přeptali se, co takový kožich stojí, a ihned tatínek donesl P. Antonínu »stovku « (sto zlatých), aby si koupil kožich a nezmrznul. P. Antonín poděkoval srdečným »Pán Bůh zaplať« a tatínek šel spokojeně domů, že jejich milý P. Antonínek nebude mrznout ve zpovědnici. Paní Buzková sledovala, kdy se objeví P. Antonínek ve zpovědnici v novém kožichu. i tatínek zvědavě nahlížel do zpovědnice. Ale P. Antonín stále se krčil ve svém starém kabátku. Pan Buzek zašel na faru a P. Antonín musel s barvou ven. »Tatínku,« pravil, »nehněvejte se na mne s maminkou. Dostal jsem objednané knihy pro lidi a tu stovku jsem za ně dal. Vždyť mně není zima, já se obejdu i v kabátě.« Jakmile přišel tatínek z fary, maminka Buzková vzala druhou »stovku«, dala ji tatínkovi s příkazem: »Jdi ke kožešníkovi a kup u něj pro P. Antonínka kožich a dones mu ho. Jinak by si kožich zase nekoupil.«“

P. Stojan uměl vykonávat dobré skutky s takovou samozřejmostí a upřímností, že obdarovaný se tím nikdy necítil ponížen. Svou ohleduplností, prostotou a svým dobrým srdcem dodával každému zároveň pocit sebedůvěry, čímž v něm budil snahu být lepším. Proto jej všichni měli tolik rádi, jako málokoho jiného. Byl nazýván géniem činu a současně to byl génius dobročinné lásky.

Děkovná pouť do Říma 25. 6. - 5. 7. 1881

Papež Lev XIII. dne 30. září 1880 vydal významnou encykliku „Grande munus“, která postavila naše věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje všem křesťanským národům za zářivé vzory svatosti a jejich úctu rozšířila na celou církev. Mladý kněz Antonín Stojan zorganizoval děkovnou pouť do Říma.

Ústředním bodem pouti byla audience u papeže Lva XIII. dne 5. července 1881. Už dlouhé roky nebylo v Římě pamětníka tak slavné a velkolepé audience, pro kterou byl vybrán největší sál. Při slavném papežově příchodu vystoupil prostý venkovský kněz P. Antonín Cyril Stojan a poprosil papeže: „Svatý otče, posvěťte tyto obrazy na památku slovanské pouti.“ Šlo o posvěcení obrazů Zvěstování Panny Marie a sv. Václava pro Svatý Hostýn, bl. Anežky pro Prahu a bl. Jana Sarkandra pro Radhošť. Svatý otec se usmál a ochotně obrazy posvětil.

Děkovná svatohostýnská pouť - akce Cihla

Stojan zorganizoval i děkovnou svatohostýnskou pouť 4. září 1881 na poděkování papeži Lvu XIII. za vzácné přijetí slovanské poutní delegace u příležitosti vydání encykliky „Grande munus“. Dne 3. září kolem 10. hodiny přišlo do Bystřice pod Hostýnem první procesí a pak se už proud poutníků nezastavil.

Před jejich příchodem bylo na úpatí posvátné hory navezeno na 18 000 cihel, určených na opravu svatohostýnského chrámu. Poutníci byli požádáni, aby každý podle možností vynesl na vrchol aspoň jednu cihlu. Příkladem poutníkům byl sám P. Stojan, který „nesl za komisí s velkou námahou cihly, které položeny první jako zdivo do základů budoucího kláštera ...“

Jubilejní rok úmrtí sv. Metoděje

Jubilejní oslavy začaly už v předvečer r. 1885 na Silvestra, kdy se rozezvučely všechny kostelní zvony na celé Moravě. Velehradem, kde byla okna domů zdobena osvětlenými cyrilometodějskými obrazy a slavnostními nápisy, procházela hudba, která vyhrávala velehradské církevní písně.

Slavnosti probíhaly po celý rok. Den 6. dubna, což je ústřední bod tisíciletí úmrtního dne sv. Metoděje, probíhal ve znamení velkých poutí. na 80 000 poutníků přišlo z celé Moravy, ze Slezska, Čech, Slovenska, z Vídně a z německých farností moravských. Den 20. května byl na Velehradě dnem Slovenska. Poutní výpravě činily rakousko-uherské úřady mnoho překážek.

V květnu a červnu se denně objevovaly poutní výpravy na Velehradě i z Chorvatska a z dalších zemí. Arcibiskup měl v úmyslu udělovat na Velehradě od 13. do 20. června 1885 svátost biřmování, ale bylo mu v tom zabráněno úřady pro vymyšlený výskyt infekčních chorob v blízkém okolí Velehradu. Tyto zprávy se nejprve objevily ve vídeňských novinách, které žádaly zakázání velehradských poutí. Teprve těsně před začátkem jubilejních oslav přiznala Moravská zdravotní rada, že na Velehradě a v okolí nikdo nakažlivou infekcí neonemocněl, takže zdravotní opatření zavedená úřady zcela stačí, aby bylo zamezeno šíření infekčních chorob.

Hlavní jubilejní oktáv oslav od 5. do 12. července 1885 zahájil olomoucký arcibiskup Bedřich Fürstenberg v neděli 5. července.

V neděli 4. října Velehrad přivítal vzácnou poutní výpravu z Polska, která přinesla darem nádherný obraz věrozvěstů, namalovaný významným polským malířem Janem Matejkem, který se také pouti zúčastnil.

Založení spolku "Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje"

jubilejním roce 1885 však dozrává ve Stojanově mysli plán mimořádně důležité akce, která měla mít pro zabezpečení duchovního rozkvětu Velehradu nedocenitelný význam – založení spolku „Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje“, který by pomohl povýšit Velehrad na duchovní centrum sjednocení Slovanů. Podle první Stojanovy koncepce byla předním cílem Apoštolátu nejen modlitba za sjednocení, ale také hmotná pomoc duchovním potřebám církve u nás a hlavně Svatému Stolci, aby mohl udržovat u východních slovanských národů vše, co by podporovalo ideje sjednocení. v roce 1895 měl Apoštolát přes 60 000 členů.

Velehradská velká loterie

První velkou Stojanovou akcí pro obnovení Velehradu byla Velehradská velká loterie, která byla na jeho podnět zřízena v listopadu 1878 a teprve po dlouhých intervencích schválena 17. října za nové vlády Eduarda Taaffeho (1833–1895). Mezitím bylo shromážděno velké množství věcných výher (cca 6 000 kusů). Mezi nimi byly dary od nejvyšších církevních i světských hodnostářů, od šlechty i od kněžstva; některé výhry pocházely ze Svaté země, z Říma i z Ameriky. Slosování bylo povoleno na 6. červenec 1880 za dozoru okresního politického úřadu. Loterie měla 200 000 losů po 20 krejcarech. Stojan jako jednatel, který byl duší celé akce, sám převzal k prodeji 180 000 losů, zatímco Velehradu bylo svěřeno k prodeji 20 000 losů. Celkem bylo prodáno 160 000 losů.

Výsledek byl mimořádně úspěšný, neboť čistý výtěžek loterie obnášel 28 211 zlatých a 31 krejcarů, a s obnosem, který shromáždil P. Stojan benefiční akcí mezi duchovními, tak bylo získáno na obnovu velehradské svatyně kolem 44 000 zlatých, čímž bylo restaurování chrámu po hmotné stránce téměř zajištěno.

Arcibiskup Fürstenberg nazval tehdy v žertu a v obdivu P. Stojana „generálním velmistrem žebrání v olomoucké arcidiecézi“.

Působení v Příboře

P. Stojan působil jako kněz všude tam, kde bylo potřeba. Pomáhal také vykořisťovaným řemeslníkům. Postaral se, aby řemeslnická družstva, zřízená podle živnostenského řádu, se dostala do českých rukou. Rozdával stovky výtisků „Živnostenského řádu“ mezi živnostníky, aby se seznámili se zákony, které se jich týkají, a aby se podle potřeby mohli hájit.

P. Stojan byl také záložním vojenským kaplanem. Stojan vstoupil do místní organizace vojenských vysloužilců a jako spolkový vojenský kaplan se snažil povznést náboženskými přednáškami ducha této organizace.

V r. 1883 zahájil P. Stojan aktivity pro přestavbu zchátralého kostela v Hodslavicích a brzy poté i v Kateřinicích u Příbora, vybudování školy a kaple v obci Mniší. v Příboře vybudoval košíkářskou školu a usiloval o založení „Vychovatelského ústavu pro dívky“.

Stojan hasičem

Neúnavně a nadšeně působil P. Stojan v městském hasičském sboru v Příboru. Brzy se stal duší tohoto spolku, pořádal spolkové náboženské přednášky a získal si zásluhy o jeho počeštění. Účastnil se činně jako požárník pokaždé, když někde ve městě vypukl požár. v Příboře hořel jeden dům. Děvečka vyběhla na půdu, kde spávala, pro své peřiny. Když se P. Stojan dověděl, že se nevrátila, vyšplhal se po štítě, aby ji zachránil. Přišel však pozdě, neboť ji našel uhořelou. P. Stojan vyzval požárníky, aby se za spásu její duše hlasitě pomodlili Otčenáš.

Jindy hořela stará a zadlužená chalupa jednoho tkalce. Protože ji majitel měl dobře pojištěnou, vykládalo se, že si ji sám zapálil. P. Stojan vyběhl na půdu zachránit, co by se dalo. Nezachránil však nic, neboť tkadlec všechno včas odnesl. Mezitím požár odřízl obětavému knězi cestu zpět a ten si musel hasičskou sekerou prosekat šindelovou střechou otvor, kterým pak seskočil na dvůr na hnojiště, kde zapadl do hnojůvky.

K těmto dvěma hasičským příhodám poznamenejme, že P. Stojan přispěl i k reorganizaci požárníků, když s profesorem Janouškem vypracoval plán, aby roztroušené valašské požárnické sbory se sdružily v jednotnou župu kravařskou.

Administrátorem ve Veřovicích 3. 3. - 8. 6. 1887

P. Stojan prosazoval vznik českého gymnázia v Příboře a ostře se střetl s politickými představiteli. Pomsta ministra Gautsche nenechala na sebe dlouho čekat: Stojan byl přeložen a ustanoven administrátorem ve Veřovicích.

Jako veřovický administrátor vypomáhal P. Antonín Stojan v Příboře vyučováním náboženství ve školách. Pamětníci vzpomínali, že P. Stojan někdy až tři hodiny chodíval pěšky z Veřovic do Příbora, kde sedával často dlouho do noci ve zpovědnici a s klerikou v ruce se vracel do Veřovic. i v tak krátké době udělal ve farnosti kus práce – postavil okolo hřbitova a kostela novou zeď. Opět vše v obci uvedl do pohybu – sedláci vozili kamení, domkáři pomáhali zedníkům. i školáci se zapojili – chlapci nosili kamení v čepicích, děvčata v zástěrkách. Poté P. Stojan opět krátce vypomáhal v Příboře.

Svébohov 12. 8. 1887 - 30. 11. 1888

Ve čtvrtek 11. srpna 1887 se P. Antonín Stojan dozvěděl o svém přeložení do Svébohova (Schwillbogen). „Jsem kněz a voják,“ řekl, „a vím co je to disciplína!“ P. Antonín poklekl před svým děkanem, aby od něho, po desetileté práci přijal kněžské požehnání.

P. Antonín se ujal nové práce se „stojanovským“ elánem.

Žil tak chudě, že mnohdy nebylo ani co dát na stůl. Jeho bezradná hospodyně, neteř Josefka, musela se někdy svěřit rychtářce Tomáškové. Ta vždy zachraňovala kritickou situaci. Když Josefka vytýkala svému strýčkovi, že rozdá vše do posledního kousku, říkal ji: „Ti žebráci mají také hlad.“ Jeden z pamětníků řekl: „Zaopatřoval nám maminku. Já jsem byl chlapec. Velebný pán mi nařídil, abych denně chodil na faru pro polévku. Až se maminka uzdravila, chodila pro ni ona.“

P. Antonín chodil pořád v klerice. Hospodyně prozradila, že pod klerikou nosí staré odřené kalhoty, protože, co měl dobrého, dal chudým.

Jeho štědrost, to byla štědrá ruka otevřená potřebným nejen z jeho blízkého okolí, ale i z celé Moravy a zahraničí. Dokladem toho je např. dopis, který 27. ledna 1888, tedy krátce před svou smrtí, zaslal světec Jan Bosco P. Stojanovi do Svébohova s poděkováním za bohoslužebná roucha věnovaná salesiánským misionářům chystajícím se do Patagonie.

P. Stojan zahájil akci pro osamostatnění duchovní správy ve Svébohově. Při příležitosti 40. výročí intronizace císaře Františka Josefa I. si domluvil 18. října 1888 jako mluvčí svébohovské delegace audienci u samotného panovníka a tak výstižně mu situaci vyložil, že císař jeho výmluvnosti a vtipné argumentaci neodolal a svým podpisem podpořil písemnou svébohovskou žádost.

Dne 27. listopadu 1888 dostal P. Stojan úřední zprávu, že byl olomouckým arcibiskupem Fürstenbergem jmenován farářem v Dražovicích u Rousínova.

V pamětní knize svébohovské farnosti je zaznamenáno: „P. Stojan jak neočekávaně do Svébohova přišel, rovněž tak náhle a neočekávaně odešel. Dne 30. listopadu rozloučil se se Svébohovem a s celým krajem, pro nějž tak mnoho vykonal – a to za krátký čas víc, což jiný by neprovedl ani za 20 let.“

Chudoba stálým hostem na dražovické faře

Farní budova v Dražovicích měla dost místností, ze kterých ale P. Stojan obýval pouze dva pokoje – ostatní přeměnil v kancelářské prostory, pro akce týkající se Velehradu a Svatého Hostýna.

P. Stojan přišel k večeři a jeho neteř Vincencie ho smutně přivítala slovy: „Dnes nemáme k večeři kromě chleba nic.“ – „I to stačí,“ odpověděl pan farář a pomodlil se před jídlem. v tom zaklepal na dveře žebrák a prosil o kousek chleba. Hospodyně ho odbyla: „Odpusťte, človíčku, dnes vám nemám co dát.“ Ale pan farář řekl: „To není pravda, máš přece chléb.“ Vzal jej a podal jej žebrákovi. Když ten poděkoval a odešel s posledním kouskem chleba, který byl na faře, zeptala se hospodyně: „A co my budeme jíst?“ Pan farář odpověděl: „My se pomodlíme a půjdeme spát.“

Zásluhou Stojana byla také zřízena železniční zastávka v Komořanech a k ní byla postavena silnice z Dražovic. Díky jeho vlivu tam byla také založena nová škola a upravena farní zahrada. Stojan zvládl dokončit i doktorská studia a r. 1896 byl promován doktorem teologie.

Kdysi na podzim k večeru vracel se dr. Stojan do Dražovic přes Rousínov a Komořany, provázen varhaníkem Vítězslavem Turzou: „Za Komořany dohnali jsme rodinu potulného brusiče. Žena, ve vysokém stupni těhotenství, šla bosá. Když uviděla kněze, prosila o nějaké boty. On se na ní podíval a praví: »Bože, to je chudák! – No, pojďte se mnou, dám vám.« Žena šla potom s námi až k faře. Tam před farou se dr. Stojan chytil plotu u zahrady, sezul svoje boty, co měl na nohou, a pravil té ženě: »Vezměte si je, víc nemám.« – Mně poděkoval za doprovod a pouze v ponožkách zmizel na faru. od synovce Bedřicha, který mu tenkrát na faře hospodařil, vím, že domácím pak dr. Stojan řekl, aby mu nějaké boty opatřili, ráno že musí odjet. Boty tak snadno sehnat nešlo – on měl nohy velké. Tož ráno si vzal hodně rozšlapané boty děvečky a v těch odjel do světa.

Jindy šel jsem s dr. Stojanem na rousínovské nádraží. na silnici potkali jsme chudou ženu se dvěma otrhanými dětmi. Uviděla Stojana a začala ho prosit o nějakou podporu. Ale on neměl v kapse ani haléře. v tom uviděl přicházet od nádraží nějakého kněze. »Počkejte,« praví ženě, »tam jde nějaký panáček, nějak to spravíme. « Šel mu naproti, pozdravil ho a povídá: »Velebný pane, prosím vás, půjčte mi 10 korun.« Ten mu je dal a dr. Stojan je daroval neznámé ženě.“

Matice svatohostýnská - Stojan zakladatelem

Spolu s dr. Janem Nepomukem Schneiderem, děkanem z Křižanovic, sestavili za podpory několika dalších horlitelů stanovy nového spolku, který nazvali „Matice svatohostýnská“.

Stanovy byly olomouckým ordinariátem schváleny už 5. března 1895 a státními úřady dne 15. dubna 1895.

Průkopníkem exercicií mezi laiky

I když Hradec Králové uspořádal první české exercicie už v r. 1875 a na známém poutním místě Králíky dávali redemptoristé české exercicie od r. 1890, měla olomoucká arcidiecéze v pravidelném pořádání exercicií pro laiky určitý náskok před ostatními diecézemi. P. Antonín Stojan r. 1893 přišel na schůzi ústředního výboru Apoštolátu s návrhem, aby Apoštolát zahájil na Velehradě exerciční akci.

Poslancem

Zvolením dr. Stojana za poslance dne 9. března 1897 začíná v jeho životním díle nová, téměř 25letá práce pro moravský lid. Svůj úkol chápe přitom z hlediska víry – neutěšené náboženské i národní podmínky jej přímo nutí ke krajní obětavosti a práci v zájmu našeho národa.

Ocenění této jeho činnosti vystihl dobře jeden protestant, když v „Obzoru“ napsal: „Byl v první řadě knězem, dobrým knězem a teprve pak tím ostatním ... Jeho jedinou vášní bylo konání dobra a pomáhání bližním. V tom se zcela přiblížil k ideálům Kristovým.“

Při volbách do moravského zemského sněmu dne 4. prosince 1900 byl dr. Stojan zvolen poslancem. Dne 16. října 1902 byl opět zvolen za poslance Jihlavska a Telčska. a 6. února 1907 byl zvolen za poslance v doplňovací volbě v bojkovickém a ve valašsko-klobouckém okrese.

Císařským výnosem z 30. ledna 1907 byla rozpuštěna stará říšská rada a vypsány nové volby podle nového všeobecného hlasovacího práva. Dr. Stojan byl zvolen za soudní okresy: Uherské Hradiště, Uherský Ostroh a Strážnice.

Samozřejmě i v druhém volebním období dr. Stojan vynikal svou dobrotou, obětavostí, svědomitostí, křesťanskou láskou ke každému, ať byl z kteréhokoliv tábora, a svým nezdolným optimismem.

Ve vídeňskému listu „Neues Wiener Tagblatt“ (který, pokud šlo o českého poslance, nikdy neplýtval chválou) dne 25. ledna 1907 je napsáno: „V poslanecké sněmovně sotva by se našel někdo na pravici nebo na levici nebo ve středu nebo »nahoře« či na lavici ministerské nebo dokonce tam, kde trůní předseda, jenž by měl co namítati proti dr. Stojanovi od chvíle, kdy náleží parlamentu. Že by se snad některý člen sněmovny dokonce na dr. Stojana hněval nebo ho nenáviděl, toť prostě nemožností; neboť všechno smýšlení a jednání dr. Stojana směřuje k tomu, aby všem vyhověl a ke všem byl laskavý. Zvláště je nakloněn »mladému« člověku; vše, co v parlamentě dýchá, ví, že dr. Stojan není sice »zlatým srdcem« Vídně, ale jistě sněmovny. Stane-li se něco některému sluhovi, má-li některý úředník nějakou nepříjemnost nebo chová-li nějaké zdánlivé nesplnitelné přání, na koho se obrátí, s kým se radí a kdo jest to, jenž vždy se ujme ochotně a pomocně radou i činem stísněného? Pan poslanec dr. Stojan, v jehož dobře známé tváři se zračí laskavost, dobrotivost, blahosklonnost. Důstojný P. dr. Stojan stal se něčím jako »bratr Martin« ... Pan poslanec Stojan prokazuje dobré služby i v samém parlamentě nejednomu ze svých kolegů; neboť není ve sněmovně ochotnějšího poslance nad něho. Když se bouří, blýská, hřmí a celý parlament ve svých základech praští – což se někdy stává – a všecko vůkol pozbývá hlavy – dr. Stojan nepozbývá svého klidu, zůstává pečlivým pozorovatelem všech věcí a zvláště těch pokynů z předsednictva. Při hlasování shání všechny kolegy ovšem laskavě podle svého způsobu, a octne-li se některý z těchto pánů v kritické situaci, kdy všecek zdar i nezdar od jediného často hlasu závisí, pak kvapí dr. Stojan na vše strany, aby pozornost liknavých obrátil na důležitost předmětu. Plní tedy svou úlohu jako lidový zástupce nejlepším způsobem, lépe nežli své povinnosti jako člověk. a tu nezná rozdílu ve stranách. Nejmilejším jest mu, může-li komu způsobiti radost, zvláště – pochoutkovou radost. v jeho požehnané moravské vlasti jest dobrá záživná kuchyně; tam se dělají syté a chutné buchty a tam vyrábějí výtečné klobásy. Kdykoli důstojný pán obdrží z domova takovou radostnou zásilku, první, co dělá, jest, že velké balíky vezme s sebou do sněmovny a tu rozdává. Dr. Stojan, jenž ve sloupoví parlamentu vždy je rád viděn, bývá zvláště vřele vítán, když se objevuje se svými domácími dary. To vždy bývá buchet a klobás. a kdo přichází, dostane. Dr. Stojan tak dlouho podílí, až je zásoba vyčerpána ...!“

Farní pastorace

Korespondence dr. Stojana byla obrovská. Celý den psal a psal a až k večeru šel s breviářem do kostela a pak na krátkou procházku s pejskem. a opět pracoval až do noci.

Prosebníků chodilo k dr. Stojanovi mnoho. Všechny je pohostil, i když doma nic neměl. Hospodyně naříkala, ale o pohoštění se musela postarat. Neodmítl nikoho a každému se snažil pomoci.

Za tohoto období působení kaplana Soutora v Dražovicích se udála příhoda se „Stojanovou valašskou papučí“. Dne 13. srpna 1901 se totiž dostavil na slavnostní schůzi Matice svatohostýnské pokulhávaje pro vřed na noze. Když mu P. Malý vřed ošetřil diakolovou mastí, noha otekla tak, že dr. Stojan nemohl obout střevíc. Proto samozvaný ranhojič půjčil valašskou papuč, ve které dr. Stojan řídil celou slavnostní schůzi. po schůzi hosté odjeli z Hostýna, nikoli však dr. Stojan, který se měl setkat následujícího dne 14. srpna s jedním svým klientem ve Vídni. Dal se přemluvit a na Hostýně zůstal. Ale následujícího dne v návalu poutníků se z Hostýna vytratil. Měl totiž mít 15. srpna primiční kázání ve Staré Vsi u Přerova. do Říkovic, kde byl očekáván 14. srpna odpoledne, přibelhal se až hodinu před půlnocí. Tam ho však už nikdo nečekal, takže musel vykonat cestu do Staré Vsi, vzdálené asi 3 km, s bolavou nohou – v papuči, ve které také měl primiční kázání. Několik dní potom (20. srpna) zastihl ho P. Rozkošný na Velehradě, jak pokulhával a v papuči vede studenty na exerciční rozjímání. Teprve potom se nechal zavést do nedalekých Kunovic u Uh. Hradiště, kde jej tamější pan farář P. Josef Hladký, který před bohoslovím absolvoval několik semestrů medicíny a byl znám jako úspěšný lidový lékař, za 3 týdny obklady vyléčil.

Kaplan Jan Staněk dále píše: „Lidé již také namnoze věděli, kdy pouze bývá dr. Stojan doma, a proto pravidelně každou neděli čekala na něho ve faře nebo u kostela řada žadatelů, kteří jakmile dr. Stojan přišel z kostela, ihned jej obklopili a přednášeli mu své žádosti. a dr. Stojan vždy se stejnou laskavostí všechny vítal, vyslechl jejich prosby a nikdy nejevil ani nejmenší netrpělivosti, ačkoli mnohdy již byl nejvyšší čas k odjezdu a kočí stále upomínal, aby již pan doktor jel, že cesta je špatná a že by mohli přijeti pozdě na vlak. Ale dr. Stojan jako by pro něho neexistoval ni čas ni prostor – stále jen všecku pozornost věnoval prosebníkům, těšil zarmoucené, povzbuzoval zoufající, činil si záznamy, sliboval intervenci a pomalu vyplňoval kapsy novými dokumenty. Konečně podařilo se nám dostati jej na vůz a vypraviti, i na voze uděloval »audience«. Rozumí se však u dr. Stojana samo sebou, že i v týdnu, kdy byl ve Vídni nebo v Brně, často přicházeli lidé z různých končin Moravy do Dražovic prosit pana doktora o radu a pomoc. Byli však ovšem nemile překvapeni, když se dozvěděli, že pan doktor není doma. v takových případech brával jsem na sebe úkol poslaneckého sekretáře, to jest vypsal jsem obšírně záležitosti prosebníků a tyto »protokoly« i s doklady mně odevzdanými zasílal jsem panu doktorovi do Vídně nebo do Brna. Ostatně o dostatečnou zásobu různého psaní nebyla u dr. Stojana nikdy potíž. On sám před svým odjezdem »do světa« vždy otcovsky se o to postaral, abych nevyšel ze cviku. Měl jsem stále co psáti. Ale všechna tato moje práce za jeho nepřítomnosti byla opravdovou zahálkou u srovnání s tím, co nastalo, když po ukončeném zasedání říšské rady nebo sněmu vrátil se domů... V takové době se zkrátka a dobře od rána až do večera ustavičně psalo. Když jsem byl ve škole nebo jinak duchovní správou zaměstnán, psal pan doktor sám, ale pokud jsme měli volno, psali jsme spolu oba ...“

Dr. Stojan dostával denně pravidelně 50 až 70 dopisů i více. Mnohé však z těchto dopisů vyžadovaly nejen jediné odpovědi, jako bývá u dopisů soukromých, ale bylo nutno kromě odpovědi pisateli napsat také dopisy intervenční nebo i formální žádosti na různé úřady – civilní i vojenské nebo i na kabinetní kancelář. Tak se stávalo, že denně expedoval 60 až 100, někdy i 117 dopisů ...

Apoštol vídeňských Čechů

O Čechy ve Vídni se P. Stojan zajímal už od kaplanských let; byli předmětem jeho krajanské péče v rámci spolku „Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje“. Sotva přišel do Vídně jako poslanec, nabídl se osobně k stálé výpomoci v duchovní správě našich krajanů. od té doby byl často na kazatelně a hlavně ve zpovědnici. V neděli často odjížděl z Dražovic hned po ranních bohoslužbách do Vídně, aby tam mohl odpoledne kázat a pak zasednout do zpovědnice.

Cyrilometodějské družstvo Velehrad

Podobně jako zajistil duchovní správu na Svatém Hostýně založením Matice svatohostýnské, tak zajistil dr. Stojan duchovní i hmotný Velehrad „Družstvem Velehrad“, založeným 31. července 1902.

Apoštolský nuncius na Velehradě a na Svatém Hostýně

U příležitosti oslav 50. výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí (8. prosince 1854) pozval dr. Stojan apoštolského nuncia Granita Pignatelliho di Belmonte s tajemníkem Rossim na Velehrad a na Svatý Hostýn, aby se přesvědčili o zbožnosti moravského lidu. Přítomno bylo také několik maďarských biskupů, z nichž jeden ironicky poznamenal: „Co by tam uviděl? Pár husitů!“ Dr. Stojan rozhorleně odvětil: „Spatřil by tam zbožnost našeho lidu, jako málokde jinde!“ Nuncius pozvání přijal.

Dne 5. září 1904 odjel nuncius se svým tajemníkem a dr. Stojanem z Vídně do Olomouce, kde byl slavně uvítán arcibiskupem dr. Františkem Bauerem. Odpoledne se vydali na Velehrad. na všech železničních stanicích byl nuncius nadšeně vítán. na Velehradě byl jeho příjezd triumfální.

Následujícího dne odcestoval nuncius v doprovodu obou moravských biskupů, olomouckých kanovníků a dr. Stojana na Svatý Hostýn. Tam jej vítaly nepřehledné zástupy lidí v národních krojích. Pohled na 50 000 lidí, oděných v pestrých krojích, byl malebnou podívanou jako na louku posetou tisící barevných květů.

Druhého dne na svátek Narození Panny Marie se podávalo kolem kostela svaté přijímání. Také nunciův sekretář Msgre Rossi podával, až mu ruka začínala vypovídat službu.

Dr. Stojan kněžím, kteří ho na to upozornili, řekl: „Jen ho nechte, ať pozná náš zbožný lid!“

Hlavní mši svatou sloužil pod širým nebem papežský nuncius. Potom přijímal nuncius audience poutníků. Lidé se hrnuli k němu se slzami v očích a líbali mu ruce. Také jeho oči byly plné slz, když každému z nich žehnal a za projevenou lásku děkoval česky: „Pán Bůh zaplať!“ Družičkám rozdával obrázky s vlastnoručním podpisem. Nuncius se nemohl od věřících odtrhnout.

Při obědě v klášteře dlouho hledal nuncius dr. Stojana mezi přítomnými svým zářícím pohledem. Řekli mu, že se stará venku o poutníky a chystá závěr celé pouti.

Sjezd katolických moravských rolníků na Velehradě

Na svátek Narození Panny Marie 8. září 1901 se konal 1. sjezd českoslovanského rolnictva na Velehradě.

Pestré kroje mužů a žen ze Slovácka (velkou pozornost budily hlavně družičky z Kunovic u Uherského Hradiště), Hanáků, Valachů a Podhoráků naplnily prostorné velehradské nádvoří, kde je z vyvýšené tribuny uvítal dr. Stojan, který řídil všechny pobožnosti, hlavně eucharistickou smírnou pobožnost s obnovou křestního slibu. Řekl, že na Velehradě u hrobu sv. Metoděje se katolický rolnický lid spojuje křesťanskou láskou, a proto zde má přestat všechna vášeň a nepřátelství; vyzval všechny řečníky, aby to měli na paměti a upustili ode všech útoků na kohokoliv.

Tím se Velehrad stal ústředním ohniskem náboženského života nejen studentů a akademiků, kteří zde konávali své exercicie, ale i místem sjezdů bohoslovců a také rolnictva, jakož i zástupců křesťanského sociálního hnutí. z tohoto pulzujícího srdce se rozlévaly proudy životodárné síly nejen do našich zemí, ale také do všech zemí slovanských.

První unionistický sjezd na Velehradě

Důležitým mezníkem cyrilometodějských Stojanových snah byl rok 1907, kdy ve dnech 24. až 26. července byl uspořádán na Velehradě první unionistický sjezd. Myšlenka zrající od r. 1900 se tak proměnila v počin, kterým se cyrilometodějská idea realizovala na světovém fóru a oživila zájem o sjednocovací snahy na náboženském poli Slovanstva. Tím se posvátný Velehrad stal ve svém historickém významu duchovní bází všeslovanské unionistické myšlenky.

V chrámu sv. Mořice v Kroměříži mu byl odevzdán klíč od kostela jako symbol, že se stal jeho správcem v úterý 11. srpna 1908.

Dr. Stojan přišel do Kroměříže chudý a obtížen dluhy. po hmotné stránce bylo sice proboštství lepší než dražovická fara, ale Stojan tím získal jen málo: měl-li v Dražovicích nulu, měl v Kroměříži dvě. Jeho rukama sice procházelo více peněz, ale jeho štědré srdce je nechávalo stále prázdné. v Dražovicích jej chránilo před prosebníky bláto a vzdálenost od železniční zastávky, v Kroměříži se k němu dostali všichni velmi pohodlně.

Již v 5 hodin ráno seděl ve zpovědnici, často měl kázání, modlil se v chóru a pak se opět vracel do zpovědnice, takže v neděli a ve svátek opouštěl kostel pravidelně až v poledne.

Druhý unionistický sjezd na Velehradě

Druhý sjezd se konal ve dnech 31. července až 3. srpna 1909 a znamenal další pokrok unionistické myšlenky a měl velkou odezvu v Evropě – byla ustanovena „Akademie velehradská“ (Academia Velehradensis) – vědecký institut pro podporu studií o východní církvi a pro podporu teologické literatury u katolických Slovanů, a to zvláště literatury o sv. Cyrilu a Metoději.

Povodeň řeky Olšavy

Dlouhotrvající deště a ničivé krupobití způsobily milionové škody chudému lidu v mnohých krajích. Stojan iniciuje dne 30. září 1910 v Zemském moravském sněmu i v parlamentu návrh na udělení podpory postiženému obyvatelstvu.

Dr. Stojan však nepomáhal pouze slovy a návrhy na úhradu škod. Už po jeho provolání k moravským obcím se do 4. října 1910 vybralo 45 000 korun. Osobně navštívil postižené vesnice a městečka, aby si udělal představu o velikosti způsobených škod. Nejvíce byly postiženy Kunovice. Dr. Stojan se nepřijel jen podívat, ale zachraňoval také vlastníma rukama. Podle novinových zpráv spadl ze člunu do ledové vody. Když se z dravé řeky dostal, nejel domů do Kroměříže, ale hned přímo do Brna. Jeho hospodyně, neteř Marie, která se o této příhodě dověděla, odjela do Brna, aby svého strýčka vyhledala. Našla ho u dvorního rady Sedláčka, právě když přijel z Kunovic. Musel ihned vypít horký čaj, převléci se do vypůjčeného prádla a hned se vrátit do Kroměříže.

Dr. Stojan těžce svou horlivost odstonal. Nohy mu silně otekly a zrudly. Když se trochu zahojily, pravil své hospodyni: „Nebudu-li do týdne zdráv, polezu po čtyřech na Svatý Hostýn.“ a opravdu, Panna Maria mu pomohla. Jakmile se cítil lépe, vykonal v sobotu pěšky pouť na Svatý Hostýn. Šel pomalu, těžce a namáhavě z Kroměříže až na vrchol posvátné hory, kam dorazil před půlnocí.

Třetí unionistický sjezd na Velehradě

Třetímu unijnímu sjezdu, který se konal 27.–29. července 1911, předcházel sjezd bohoslovců. Ti připravili dr. Stojanovi překvapení: jmenovali ho k jeho šedesátým narozeninám prvním čestným členem „Literární jednoty bohoslovců olomouckých“ a odevzdali mu diplom s nádhernou kresbou míst, které měly ve Stojanově životě velký význam: Svatého Hostýna a Velehradu.

V roce 1900 zahájila Matice svatohostýnská pod vedením dr. Stojana kroky ke korunovaci sochy Matky Boží Svatohostýnské.

Nejprve byly vyzvány křesťanské ženy a dívky, aby pro chystané korunky věnovaly své šperky nebo peněžité dary. Prosba měla velký ohlas. na Svatý Hostýn přicházely dary nejen z celé vlasti, ale i z Vídně a Ameriky. Známý pražský odborník profesor Ing. Fanta zdarma navrhl z drahocenného materiálu dvě nádherné korunky, které pak 15. července 1912 dopravil na Svatý Hostýn. Mezitím požádal olomoucký kardinál Bauer papeže Pia X. o povolení korunovace Matky Boží Svatohostýnské. Pius X. této žádosti vyhověl a pověřil olomouckého kardinála, aby příslušnou papežskou korunovaci vykonal 15. srpna 1912.

Když byly korunky zhotoveny, vypravili se s nimi zástupci výboru Matice pod vedením probošta dr. Antonína Stojana 21. července do Říma. Svatý papež Pius X. obě korunky posvětil a přitom udělil Svatému Hostýnu duchovní privilegia. Delegace pak s posvěcenými korunkami navštívila nejposvátnější místa Itálie i naší vlasti, takže spočinula na hrobech 58 světců a na hlavních oltářích příslušných chrámů. Žádná z mariánských korunek v celém světě neprošla tak velkým posvátným putováním...

Korunovační den byl 15. srpna 1912. Korunovační slavnosti měly trvat deset dní a dr. Stojan požádal – jako poslanec – Ministerstvo vojenství, aby zapůjčilo Matici svatohostýnské 35 vojenských stanů. Dále zařídil, aby na vrchol hory byl dopraven parní stroj k vyrábění elektrického proudu, takže vrchol Hostýna bylo možné poprvé vidět v záři elektrického osvětlení.

Dále se dr. Stojan postaral o telefonní ústřednu, zdravotní službu, velké vývařovny, ohňostroje, hudební kapely, pěvecké sbory, o redaktorské a fotografické středisko a o další služby.

V den korunovace 15. srpna 1912, kdy vrchol Hostýna zaplnily desetitisíce poutníků, na začátku vlastních obřadů promluvil kardinál dr. Bauer:

„Korunka pro Jezulátko je celá ze zlata a ozdobena 30 rubíny, 20 aduláry a 5 topasy. Ve zlaté obruči je vyryta prosba: »Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.« Uvnitř pak jsou vedena slova: »Posvěcena jsem byla Piem X. v Římě L. P. 1912.« — Podobně mariánská korunka je celá ze zlata a pokryta je perlami a drahokamy. Uvnitř je vyryt nápis: »Pořízena jsem byla zbožností lidu cyrilometodějského, z lásky k Marii Panně, v touze po větší slávě Boží.« v čelence vroubené dvěma řadami perel čteme: »Zůstaň Matkou lidu svému!« na čelence jsou znaky Moravy, Čech a Slezska. Uvnitř korunky je ještě vyryto: »Praha je mé rodiště, posvěcena jsem byla Piem X. v Římě L. P. 1912.« Zlaté obruče a paprsky mariánské korunky zdobí 27 démantů, 546 perel, 148 rubínů, 138 smaragdů, 113 safírů, 21 topasů a 47 opálů.“

Po dokončení korunovace zaduněly horou salvy hmoždířů a děl, rozezvučely se zvony svatohostýnského a všech chrámů Moravy.

Korunovační slavnosti na Hostýně pokračovaly dále – 16. srpna se konala na Hostýně slavnostní schůze Matice svatohostýnské, 17. srpna měly na Hostýně zvláštní pouť katolické matky, z nichž na 200 matek přivedlo s sebou asi 1 200 dětí, v neděli 18. srpna připutovalo na Hostýn na 25 000 katolických mužů, 19. srpna připutovali ke Královně apoštolů kněží (přítomní kněží se rozhodli, že bude na Hostýně dokončena křížová cesta podle návrhu malíře Jana Koehlera; čtvrté a jedenácté zastavení uhradí americký biskup Josef Koudelka), 20. srpna proběhla na Hostýně pouť mariánských družin a terciářů, 21. srpna připutovala Katolická omladina (jejímž zakladatelem a protektorem byl dr. Stojan), 22. srpna se konala pouť profesorů, učitelů a katolických akademiků. na závěr korunovačních slavností dne 25. srpna měli na Hostýně pouť členové Stojanova „Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje“.

Válka na Balkáně v eletech 1912 - 1913

Dr. Stojan navštívil na jaře r. 1914 Bosnu a Hercegovinu, kde na vlastní oči viděl bídu místních farností a kostelů. na základě této zkušenosti zorganizoval sbírku a prosil o kalichy a ornáty, aby zde mohli sloužit mši svatou. Žádal o almužnu pro duchovní, aby měli z čeho žít. Napsal: „Prosíme, by prohlédnuty byly schránky kostelní a kde něco je, čeho se neužívá a jinak ceny umělecké nemá, by nám to poslali. Dáme to opraviti a pošleme na Balkán. po přednosti chceme postaviti aspoň nějaký chrám v Lukovaci v Bosně, o který tolik prosí sarajevský arcibiskup Stadler.“

Jubilejní cyrilometodějské slevnosti - 1050. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

Po velkolepých korunovačních slavnostech na Svatém Hostýně v r. 1912 se konaly v r. 1913 na Velehradě jubilejní slavnosti k 1050. výročí příchodu slovanských apoštolů na Velkou Moravu.

Prvními poutníky byli Lužičtí Srbové, za kterými přicházely na Velehrad skupinky ostatních slovanských katolíků. Mezi poutníky byl sarajevský světící biskup dr. J. Šarič, bulharský arcibiskup Menini, krakovský biskup Sapieha, lublaňský biskup dr. Jeglič, albánský biskup A. Bumci a domácí církevní hodnostáři v čele s moravským metropolitou kardinálem dr. F. S. Bauerem. Všechny spolky a podniky, které vyrostly z posvátné půdy Velehradu, slavily na Velehradě své valné schůze a pobožnosti.

Největší nábožensko-národní poutí na Velehradě byla pouť uherských Slováků konaná dne 28. září 1913. Velehradským poutím a slavnostem vtiskl dr. Stojan originální, „stojanovský“ ráz. Vnesl do nich prosté, ale podmanivé kouzlo lidové zbožnosti.

Před obnovením naší národní samostatnosti měl Velehrad velký buditelský a vzdělávací význam, zvláště v náboženském a kulturním životě. Význam, který nebyl dlouho zcela doceněn.

Po vyhlášení mobilizace se vojáci shromažďovali v Kroměříži. Už od půl čtvrté hodiny ranní se v kostele u sv. Mořice zpovídalo. Dr. Stojan téměř nevycházel ze zpovědnice. po sv. přijímání konal s vojáky díkůčinění a modlil se s nimi za Boží ochranu. v den prvního odjezdu vojáků na frontu sloužil dr. Stojan slavnou mši svatou na vojenském cvičišti. na frontu odjíždělo 20 000 odvedenců.

Dr. Stojan začal svou velkou válečnou „pomocnou agendu“: Psal četné žádosti o zproštění vojenské služby těm, kteří byli nezbytní a potřební při hospodaření nebo v úřadě. Běhal po úřadech, prosil, intervenoval. Tak zachránil hned v prvních dnech války mnoho živitelů rodin.

Zvláště soucit s raněnými se u dr. Stojana transformoval ve skutek. Prosbami uveřejňovanými v novinách shromažďoval náboženské knihy, které pak rozesílal raněným vojákům do nemocnic a polních lazaretů. Rozeslal na 26 000 knih. a byly to knihy nejen české, ale i německé, maďarské, polské, rusínské, slovinské, chorvatské a rumunské. Pozůstalé knihy měly po válce připadnout Cyrilometodějské knihovně na Velehradě.

Už v r. 1914 svolal dr. Stojan prosebné a kající poutě na Svatý Hostýn a na Velehrad. na Svatém Hostýně se pouť konala 12. a 13. září a účastnilo se jí na 20 000 poutníků. Dr. Stojan zpovídal, staral se o to, aby se všem dostalo slova Božího, přednášel z kazatelny, podával sv. přijímání, řídil modlitby za vojáky a za ukončení války, vybízel k pokání, aby jím lidé vyprosili potřebný mír. Podobně zaměřeny byly modlitby a kající úkony při pouti na Velehrad ve dnech 26. a 27. září téhož roku.

V prvním roce války bylo na Moravě několik velezrádných afér. k nejvýznačnějším patřila kyjovská. Dva účastníci skončili sebevraždou a několik jich bylo odsouzeno k smrti. Mezi nimi byl i kyjovský lékař dr. Keller. Ten pak dostal milost. Píše o tom ve „Slováckých novinách“: „Jinak dnes hledím na práci, kterou pro nás vykonal dr. Stojan. Jaký rozdíl mezi ním a třeba pokrokovým dr. S. Ten neměl nic, než pokrčení ramen i strach, aby mu nějaký krok ve prospěch velezrádce neuškodil. Stojan se neptal, je-li poškozený katolík nebo protivník, nedbal ničeho a přes pokročilý věk běhal s mou manželkou po ministerstvech, po vlivných osobách. Nedbal, že by se »pošpinil« a že by se naň hledělo s úkosem, nečekal odměny, ba vydal se z posledního krejcaru. na nádraží hubuje na vyděračství vídeňských lidí a obrací se na mou manželku: »Dušinko, nic mi nezůstalo na cestu; půjčte mi 20 korun.« Zakrátko vrací ženě v dopise půjčené peníze. Byl jsem dojat k slzám, když jsem se o tom dověděl po svém návratu a když jsem četl Stojanův dopis. Bude chován jako drahá relikvie v rodině na světlou památku nezapomenutelného, předrahého dr. Stojana.“

Chudí a nemajetní bývali na kroměřížském proboštství stálými hosty. Za války k nim přibyly i děti z chudých rodin. Chodily tam k obědu jako domů. Všechny pokoje na proboštství byly obsazeny návštěvami. Stojanovým heslem bylo: „Host do domu, Bůh do domu“. Pro něho láska k bližnímu znamenala ustavičnou službu lidem. Byl všem vším. Celý dům byl naplněn prosebníky, kteří seděli nejen v sále, ale postávali také na chodbách i na schodišti v každé denní době. Jedni odcházeli, druzí přicházeli. Okresní hejtman prohlásil: „Ani já se svým celým úředním aparátem na hejtmanství nemám tak obsáhlou agendu jako Stojan.“

Obvinění z velezrady

Pan probošt Stojan přijímal početné intervence prosebníků z celé Moravy za propuštění raněných nebo postradatelných synů – vojáků, popř. otců rodin z vojenské služby. Pan probošt nejen že prosebníky utěšoval, ale z velké části jim pomohl. Díky pak odmítal a prosil, aby se děkující raději pomodlil za brzké ukončení války a zejména za ty, kterým není pomoci, kteří jsou v řadách bojujících. Když se tehdejší nemocnice plnily raněnými, vymohl si pan probošt návštěvu do všech nemocnic a těšil vojáky. Intervenoval za hodné i nehodné. Kvůli tomu měl i nepříjemnosti a hrozilo mu zatčení: Ve Vídni navštívil lazaret u piaristů a dobrácky těšil raněné vojáky, že když byli již raněni, nepůjdou znovu na frontu. To byl zločin, jak později řekl ministr zeměbrany Schönaich. Stojanova slova zaslechla jakási dáma, a ta dr. Stojana udala. na okresní hejtmanství v Kroměříži došel státní telegram od vojenského válečného soudu ve Vídni – jako zatykač na probošta Stojana a nařízení eskortovat ho k soudu do Vídně. a to okamžitě.

Starosta města dr. Barták i okresní hejtman dr. Mentzel podnikli energické kroky u vlivných osob ve Vídni, zejména u Ministerstva vojenství. Ministr o dr. Stojanovi prohlásil: „Dr. Stojan, wie ich ihn kenne, ist einer bosen Absicht unfähig. Das ist meine Stellungnahme zur Anzeige.“ („Jak znám dr. Stojana, není schopen zlého úmyslu. To je mé stanovisko k udání.“) Bohudíky se zmíněná intervence zdařila a během 24 hodin došel jiný telegram z panovníkovy kabinetní kanceláře tohoto znění: „Trestní řízení proti proboštu Stojanovi zastavuji, jeho zatčení se cestou abolice ruší. Podepsán: císař František Josef.“ – po sdělení případu pan probošt jenom řekl: „Trpí jiní, trpěl bych s nimi.“

Péče apoštolátu o uprchlíky a vystěhovalce

Postupem ruských a italských vojsk tisíce obyvatel z východní a střední Haliče, z Gorička a Istrije opustilo rodnou zemi a hledalo útočiště na Moravě a v Čechách.

Dr. Stojan se staral o všechny vystěhovalce, ale především pečoval o slovanské uprchlíky. Sezval všechny polské a slovinské kněze, roztroušené po celé Moravě, aby se s nimi poradil, co by se mělo udělat pro jejich záchranu. Všichni pomáhali uskutečnit Stojanův návrh, aby Apoštolát zřídil pro školní mládež vystěhovalců v Kroměříži, popřípadě i jinde, školy. o všechny vystěhovalecké děti a o zdar jihoslovanských škol se staral dr. Stojan. Při loučení v r. 1919 poslali vystěhovalci dr. Stojanovi vroucí děkovný dopis, ve kterém vypsali velké zásluhy svého největšího dobrodince.

Během války dr. Stojan hmotně podporoval prostřednictvím Apoštolátu karangasský slovanský seminář (později přestěhovaný do Plovdiva); podobně se staral o katolické slovanské misie v Makedonii, v Bulharsku, v Turecku, na Černé Hoře, na Ukrajině, o hladovějící děti a sirotky v Bosně, o vyhnance pro katolickou víru z Ruska a o misijní ústav na Velehradě.

Mírový projev v parlamentu

Po tříleté přestávce od vypuknutí války byla svolána říšská rada 30. května 1917.

Dne 27. června 1917 ujal se v parlamentě slova dr. Stojan. Přednesl jménem sdružení kněží – poslanců důrazný mírový projev, ve kterém poukázal na to, že všichni lidé dobré vůle očekávají od sněmovny nejvzácnější dar pro lidstvo – mír.

Ostře odsoudil válečné vraždění a žádal, aby se konflikty mezi státy řešily mírovou cestou, dialogem na základě náboženských zásad. Cílem všeho jednání musí být opravdový mír, nikoli mír ozbrojený, který se „prochází ve zbroji“. Je třeba změnit staré heslo: „Si vis pacem, para bellum“ (Chceš-li mír, připravuj válku) v heslo: „Para pacem, si non vis bellum!“ (Připravuj mír, nechceš-li válku!).

V r. 1918 se Stojan stává novým sídelním kanovníkem v Olomouci.

Jak vypadala Stojanova práce během dne, prozrazovala jeho kancelář, která byla přeplněna narovnanými, do balíků svázanými listinami, které ležely i na skříních, na oknech i na zemi. Uklízet bylo možné jen tam, kde byly cestičky mezi naskládanými papíry. Těch balíků s písemnostmi se nikdo nesměl dotknout. Pan kanovník si je totiž rovnal po svém a věděl, kde co je.

V peněžní tísni byl dr. Stojan v Olomouci ustavičně. Někdy neměl ani na známky na korespondenci. a přece každý den k večeru zazvonil dolů, že pošta je nachystána. Bylo to denně obrovské množství dopisů a žádostí, na jejichž frankování bylo třeba nemalého obnosu. Stojanova válečná korespondence byla tak rozsáhlá, že si o prázdninách zval na pomoc i bohoslovce.

Když v r. 1918 papež znovu vyzval, aby na svátek sv. apoštolů Petra a Pavla byly konány pobožnosti za ukončení války, dr. Stojan zajistil, aby tento úmysl podpořily Velehradské slavnosti. Celé velehradské nádvoří bylo už 4. července 1918 zaplaveno barevným mořem poutníků. Sešlo se jich přes 30 000. Za chladné noci na 5. července většina za neustálého zpěvu tábořila u kostela a na nádvoří.

Vznik republiky

Stojan se díval na rozpad Rakouska a na nově se tvořící státy očima víry. Přijímal všechno z ruky Boží odevzdaně a snažil se jedině o to, aby plnil vůli Boží a aby byl jako kněz vždy a všude na svém místě. Když v květnu 1918 na shromáždění v Uherském Hradišti prohlásil: „Oni pravjá, že nám ju nedajú ... Aj dajú, aj dajú a eště pridajú ...“, myslil na autonomii Čechů a Slováků v rámci Rakouska. Tento požadavek dal americký prezident Thomas Wilson Rakousku počátkem ledna 1918.

Stojan věděl, že politický převrat musí být korunován vnitřní obrodou věřících, která musí být uskutečněna v cyrilometodějském duchu. Jeho program byl nadále týž: Velehrad a Svatý Hostýn.

Členem národního shromáždění a senátorem

Dr. Stojan jako vlastenec ryzího charakteru prožíval historický převrat, který přinesl našemu národu vytouženou svobodu a státní samostatnost, s hluboce rozechvělým srdcem.

Když se počátkem listopadu 1918 formovalo Národní shromáždění, byl dr. Stojan jmenován poslancem. Dne 25. dubna 1920 byl zvolen senátorem.

Jeho nezištné obětavé srdce získalo si uznání i u členů jiných politických stran a jejich představitelů. Tak např. když kdysi onemocněl a byl nucen několik dní ležet na lůžku, navštívili jej ministerský předseda Antonín Švehla a dr. Jaroslav Stránský. Švehla sedl k nemocnému na lůžko, hladil ho a řekl mu: „Stojánku, nesmíš nám umřít; je nám bez Vás smutno ...“ Dr. Stojan neměl přitom nic jiného na starosti, než prosit ministerského předsedu: „Ujměte se duchovenstva, jeho hmotné poměry jsou velmi bídné.“ a dr. Švehla slíbil, že udělá vše, co je v jeho silách.

Dravost volebních zápasů i protiřímské kampaně nesl dr. Stojan sice bolestně a těžce, ale s vyrovnanou myslí – i při projednávání zákona o manželské rozluce. Také v konfliktních situacích si uchoval čestné a jemné jednání a neuchýlil se k žádným úskokům. To budilo úctu i u jeho politických odpůrců. Tak např. dr. Jaroslav Stránský, který stál v této otázce ostře proti katolíkům a tento svůj postoj vyhlásil i v novinách, přiznal: „Když při hlasování o tomto zákoně jsem se podíval na dr. Stojana, tu mi klesla pravice; nezvedl jsem ji pro rozluku.“ po hlasování přišel k němu dr. Stojan, položil mu ruku na rameno a pravil: „Pán Bůh zaplať, že jste pro to nehlasoval.“ Vzal ze své aktovky dva koláče a dal mu je.

Povodeň na Slovácku

Dne 18. a 19. července 1919 zasáhla naši zemi, zvláště Valašsko a Slovácko, katastrofální povodeň. Mezi nejvíce postižené kraje patřilo dolní povodí řeky Olšavy. V obci Šumice u Uherského Brodu bylo zničeno téměř 80 domků. Mnohým rodinám zůstalo jen to, co měli na sobě. do této „spouště“ se dostavil jako první poslanec dr. Stojan. Přišel pěšky z Uherského Brodu, neboť železniční trať byla přerušena. Pak přijely auty další komise. Dr. Stojan navštívil ještě Nezdenice, pak Záhorovice, Bojkovice a Bohuslavice nad Vlárou. do Šumic se vrátil kolem půlnoci. Protože téměř v celé vesnici byly povodní zaplaveny studny, hrozilo nebezpečí tyfové nákazy. Dr. Stojan proto vyzval občany, aby s ním jeli do Kunovic a nakoupili železné pumpy – pro zajištění pitné vody. Dr. Stojan se chtěl dostat i do Kunovic na „setkání postižených povodní“, které se tam mělo konat v neděli odpoledne. Vlak nejel, autem ani kočárem Stojan jet nechtěl, a tak se s občany ze Šumic vydal na cestu v tzv. deskovém voze, na kterém se měly nazpět přivést potřebné pumpy.

Pokračováním předešlých událostí je příhoda, kterou vylíčil kapitán Lenivý: v červenci r. 1919 brzy poté, kdy ohromné spousty špinavých vod řeky Moravy a jejich přítoků zaplavily téměř polovici Slovácka, podemlely mosty, zpřetrhaly železniční násep u Kunovic a plnily kraj morovým dechem bahenním, jeli jsme, velitel brigády plukovník J. J. a já, jeho pobočník, v poledních hodinách autem z Uherského Hradiště do Uherského Ostrohu. u Nové Vsi mihlo se naše auto kolem černě oděného a na hromádce štěrku sedícího zavalitého muže, utírajícího si velkým barevným kapesníkem šediny a čelo. Před ním stáli tři venkované.

„Pane plukovníku,“ pravím, „připadá mi, že onen pán, sedící na hromádce štěrku, je proslulý poslanec dr. Stojan. Je poslancem za tento kraj a asi rekognoskuje škody učiněné záplavami. Nás vojáky má upřímně rád. Měli bychom mu nabídnout místo v autě.“ Plukovník dal rozkaz šoférovi: „Václave, otoč a jeď zpět a zastav u mužů, sedících tam na štěrku.“ — Nemýlil jsem se. Byl to dr. Stojan. Představili jsme se a nabídli mu místo v autě. „Pánové, moc a pěkně děkuji, ale lituji, že nyní Vaší dobroty nemohu použíti. Musím ve vesnici obejíti ještě několik strýců a tetiček, rád bych vymohl jejich synkům krátkou dovolenou z vojny, vždyť se tu, chudáci topili, stavení mají pobořená, musejí stavět ... Před druhou hodinou odpoledne hotov nebudu.“ Pan plukovník na to řekl: „Pane poslanče, o druhé hodině stojí pro vás to auto, použijte ho podle libosti.“ Dr. Stojan poděkoval: „No, když už jste tak laskav a můžete mě dáti odvézt na nádraží v Bzenci, prokážete mému hříšnému tělu velké dobrodiní. Jsou to dobré dvě hodiny cesty a rád bych použil vlaku o čtvrté hodině odpolední, abych byl zítra ráno v Praze v parlamentě. Jenom, prosím Vás, auta mi neposílejte. Ty zdejší tetky by řekly, že se Stojan popanštil. Když můžete, tož dejte zapřáhnout nějaké klisny ... a na oběd mě nezvěte. Právě jsem se chtěl dát do toho,“ pravil a vytáhl z přehlubokých útrob kapesních špagátem obalený papír, rozbalil jej a vynořil pěkné, usmívavé 4 koláčky a nabízel: „Berte si, pánové, jsou od tetičky Zdražilky z Kunovic a jsou ještě teplé.“

O druhé hodině stál jsem u novoveské kapličky s párem statných „fuksů“, zapřažených do lehkého kočárku a s kočím. Pan poslanec právě vycházel ze vrat jedné chaloupky a za ním se hrnulo několik „strýčků a tetiček“ a houf drobotiny. Usmíval se a poplácal valachy, obdivoval jejich šířku a pobručoval k nim: „No, my se za sebe stydět nemusíme.“ Kočímu vtlačil dvě viržinky a dodal: „Aby neřekla děvčata, že nevíš, co se na Slovácku patří.“

První velehradské slavnosti v Československu

První velehradské slavnosti po dosažení samostatnosti našeho státu se konaly na Velehradě ve dnech 4. až 6. července 1919. Shromáždil se tam nejen věřící lid z našich zemí, ale i naši krajané ze zámoří, hlavně ze Spojených států amerických. Mezi našimi poutníky byli četní poslanci, kněží, inteligence, členové Katolické omladiny. Přijeli také zástupci Slovinců, aby děkovali za své osvobození.

Slavnosti zahájil v pátek 4. července nadšenou promluvou na velehradském nádvoří kanovník dr. Stojan v 18 hodin. Ve své řeči děkoval Bohu za naše osvobození a vyprošoval jeho požehnání všem dobrým a šlechetným snahám našeho státu. Potom bylo v Cyrilce svátostné požehnání, které poutníkům udělil opat Metod Zavoral. P. Málek ze Staré Boleslavi přivezl na Velehrad kopii Palladia země české – obrazu Matky Boží. Odevzdal ji do ochrany dr. Stojanovi. na slavnosti promluvili také američtí hosté, Msgre Bouška a kněz Oldřich Zlámal z Clevelandu, který vybídl náš věřící lid, aby statečně hájil nejen dosaženou samostatnost, za kterou bojovali i naši američtí krajané, ale také svou víru.

Dne 11. ledna 1921 se objevila v našem tisku radostná zpráva: „Svatý otec jmenoval kapitulního vikáře dr. Antonína Cyrila Stojana arcibiskupem olomouckým.“

Na tuto zprávu čekala celá arcidiecéze. Nově jmenovaný arcibiskup se měl vrátit, po audienci na nunciatuře, půl hodiny před půlnocí 11. ledna do Olomouce.

Nejbližší přátelé rychle připravovali srdečné uvítání. Ale nastaly komplikace. Bylo skoro už půl dvanácté, rychlík z Prahy už dávno přijel, ale pan arcibiskup, s dvoučlennou delegací vyslanou na nádraží, dosud nepřijížděl. Už se pomalu blížila půlnoc. Čekající přátelé se vzdávali naděje. Tramvaj projela pod rezidencí a zastavila. Bylo v ní jen několik osob. Vystoupily z ní tři, z nichž jedna byla zavalitá, dost vysoká, v typickém klobouku a s vlňákem pod paží. Byl to pan arcibiskup. Jakmile se ocitl v rezidenci, přátelé mu z plna srdce blahopřáli hlasitým zvoláním: „Ať žije pan arcibiskup!“

Ze všech stran přicházely blahopřání a deputace.

Ministerský předseda dr. Jan Černý poslal telegram: „Pozdravuji co nejsrdečněji prvního lidového arcibiskupa Moravy, jehož tolik srdcí upřímně vítá, a přeji mnoho zdraví a síly k novým úkolům.“

V pondělí 23. ledna překvapil dr. Stojan svůj milovaný Velehrad. Přišel pěšky polní cestou z nádraží ve Starém Městě ve strašném blátě na Velehrad, aby tu poprvé jako Metodějův nástupce poděkoval Bohu za velkou milost, které se mu dostalo jmenováním za biskupa.

Slavnost biskupského svěcení

Papežské buly, datované ze dne 10. března 1921, došly do Olomouce na svátek sv. Josefa 19. března.

Po doručení bul spěchal dr. Stojan na Svatý Hostýn; vystoupal tam pěšky jako pokorný poutník a prosebník. Dlouho se modlil před oltářem, pak sloužil mši svatou, a to na úmysl: „Za šťastné arcibiskupování“, jak si sám zapsal.

Slavnost svěcení a nastolení arcibiskupa dr. Stojana 3. dubna 1921 byla velikým svátkem Moravy. Této mimořádné slavnosti se zúčastnilo přes 100 000 lidí – nejen z Olomouce a všech krajů republiky, ale i z Polska, Jugoslávie, Holandska a z dalších zemí.

Olomouc tonula v květech, věncích, praporech a slavobránách. V neděli ráno přijelo ještě 14 zvláštních vlaků s účastníky slavnosti. do osmé hodiny byly zcela zaplněny všechny ulice i náměstí kolem arcibiskupské rezidence a katedrály.

Po vysvěcení na konci mše svaté udělil nový arcibiskup první arcipastýřské požehnání nejen v katedrále, ale i tisícům věřících na Dómském náměstí.

Mezi oficiálními hosty však nepobyl dlouho a odešel pozdravit i ostatní. Nejprve navštívil městský chudobinec, kde hostil 622 dětí. u sester v Mariánské ulici dal připravit pohoštění pro 3 000 dětí a na darech rozdal při této příležitosti 25 000 korun chudým; potom šel navštívit kněze shromážděné v semináři. v jeho části, v tzv. Salesiánu, pozdravil Katolickou omladinu a katolické rolnické spolky. Potom v rychlém tempu navštívil, spolu s nunciem, všechny akademie pořádané v Městském divadle, v Národním domě, v Katolickém domě a na Střelnici. na druhý den byli v rezidenci pohoštěni zřízenci a úředníci drah, pošt, řidiči tramvají, příslušníci městské policie, kteří o slavnosti byli zaměstnáni.

Dne 11. ledna 1921 se objevila v našem tisku radostná zpráva: „Svatý otec jmenoval kapitulního vikáře dr. Antonína Cyrila Stojana arcibiskupem olomouckým.“

Na tuto zprávu čekala celá arcidiecéze. Nově jmenovaný arcibiskup se měl vrátit, po audienci na nunciatuře, půl hodiny před půlnocí 11. ledna do Olomouce.

Nejbližší přátelé rychle připravovali srdečné uvítání. Ale nastaly komplikace. Bylo skoro už půl dvanácté, rychlík z Prahy už dávno přijel, ale pan arcibiskup, s dvoučlennou delegací vyslanou na nádraží, dosud nepřijížděl. Už se pomalu blížila půlnoc. Čekající přátelé se vzdávali naděje. Tramvaj projela pod rezidencí a zastavila. Bylo v ní jen několik osob. Vystoupily z ní tři, z nichž jedna byla zavalitá, dost vysoká, v typickém klobouku a s vlňákem pod paží. Byl to pan arcibiskup. Jakmile se ocitl v rezidenci, přátelé mu z plna srdce blahopřáli hlasitým zvoláním: „Ať žije pan arcibiskup!“

Ze všech stran přicházely blahopřání a deputace.

Ministerský předseda dr. Jan Černý poslal telegram: „Pozdravuji co nejsrdečněji prvního lidového arcibiskupa Moravy, jehož tolik srdcí upřímně vítá, a přeji mnoho zdraví a síly k novým úkolům.“

V pondělí 23. ledna překvapil dr. Stojan svůj milovaný Velehrad. Přišel pěšky polní cestou z nádraží ve Starém Městě ve strašném blátě na Velehrad, aby tu poprvé jako Metodějův nástupce poděkoval Bohu za velkou milost, které se mu dostalo jmenováním za biskupa.

Papežské buly, datované ze dne 10. března 1921, došly do Olomouce na svátek sv. Josefa 19. března.

Po doručení bul spěchal dr. Stojan na Svatý Hostýn; vystoupal tam pěšky jako pokorný poutník a prosebník. Dlouho se modlil před oltářem, pak sloužil mši svatou, a to na úmysl: „Za šťastné arcibiskupování“, jak si sám zapsal.

Slavnost svěcení a nastolení arcibiskupa dr. Stojana 3. dubna 1921 byla velikým svátkem Moravy. Této mimořádné slavnosti se zúčastnilo přes 100 000 lidí – nejen z Olomouce a všech krajů republiky, ale i z Polska, Jugoslávie, Holandska a z dalších zemí.

Olomouc tonula v květech, věncích, praporech a slavobránách. v neděli ráno přijelo ještě 14 zvláštních vlaků s účastníky slavnosti. do osmé hodiny byly zcela zaplněny všechny ulice i náměstí kolem arcibiskupské rezidence a katedrály.

Po vysvěcení na konci mše svaté udělil nový arcibiskup první arcipastýřské požehnání nejen v katedrále, ale i tisícům věřících na Dómském náměstí.

Mezi oficiálními hosty však nepobyl dlouho a odešel pozdravit i ostatní. Nejprve navštívil městský chudobinec, kde hostil 622 dětí. u sester v Mariánské ulici dal připravit pohoštění pro 3 000 dětí a na darech rozdal při této příležitosti 25 000 korun chudým; potom šel navštívit kněze shromážděné v semináři. V jeho části, v tzv. Salesiánu, pozdravil Katolickou omladinu a katolické rolnické spolky. Potom v rychlém tempu navštívil, spolu s nunciem, všechny akademie pořádané v Městském divadle, v Národním domě, v Katolickém domě a na Střelnici. na druhý den byli v rezidenci pohoštěni zřízenci a úředníci drah, pošt, řidiči tramvají, příslušníci městské policie, kteří o slavnosti byli zaměstnáni.

Diář

Již týden po biskupském svěcení se účastnil v Brně valné hromady Katolických zemědělců, kde byl přivítán s velkými poctami. z Brna pak odjel nočním vlakem do Prahy. Druhého dne ráno navštívil ministra školství prof. dr. Šustu, na pražském arcibiskupství papežského nuncia Msgre Micaru a poté arcibiskupa dr. Kordače. Pak odjel k ministerskému předsedovi dr. Janu Černému. Cestou se zastavil v katedrále sv. Víta, kde se pomodlil a navštívil kapli sv. Václava. Pak rychle odjel k ministru spravedlnosti, ministru vojenství a ministru železnic (ochotně zajistil zvláštní vlaky při svěcení v Olomouci). a spěchal na nádraží, aby se rychlíkem dostal do Olomouce.

Další jeho apoštolská cesta vedla arcibiskupa Stojana dne 21. dubna 1921 na Opavsko, Hlučínsko a do Kroměříže, kde udělil více než 6 000 věřících svátost biřmování. Vzápětí posvětil v blízkých Zlobicích pomník padlým vojákům 1. světové války.

Třetí týden již arcibiskup Stojan putoval na Svatý Hostýn, kde se konala první jarní pouť. Byla to první pouť, kterou konal jako arcibiskup. Jak bylo jeho zvykem, šel první do zpovědnice. Pak u hlavního oltáře, před milostnou sochou korunované Ochránkyně Moravy sloužil nový arcibiskup pontifikální mši svatou.

Poprvé jako arcibiskup v senátě

„Arcibiskup Stojan!“, neslo se celým domem, kde zasedal senát Národního shromáždění. Všechny oči – od vrátného až po předsedu senátu – se upřely na nového arcibiskupa-senátora. Ten však přišel jako obvykle: oblečen prostě, kromě nového kabátu se na něm nic nezměnilo. Přišel vesele, na všech stranách vítán; jeho kufřík plný dárků – téměř každému se nějaké drobnosti dostalo. Zklamaní byli tedy jenom ti, kdo mysleli, že uvidí senátora Stojana ozdobeného odznaky své důstojnosti. Svým skromným vystoupením se ještě více zapsal do srdcí všech.

Arcibiskup-senátor zůstal bývalým „Stojanem“. Opět byl vidět zavalený ohromnou hromadou korespondence, zase jej po zasedání obklopovaly stovky a stovky žadatelů. Byla to jistě nevšední odvaha vzít na sebe břímě arcidiecéze a ponechat si dosavadní břemena. i tuto brázdu táhl arcibiskup jako součást svého pastýřského úřadu. Tak to vysvětloval a obhajoval ve Vatikánu, kde jistě naléhali, aby senátorství složil. Aby ušetřil čas, jezdil do Prahy v noci a nočním rychlíkem se vracel do Olomouce, takže ráno už byl zase u svého arcibiskupského kormidla.

T. G. Masaryk

Večer 18. září 1921 přijel prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk do arcibiskupské rezidence, kde přenocoval. na nádvoří rezidence koncertovala vojenská hudba a zpíval pěvecký sbor Žerotín. Arcibiskup Antonín Cyril Stojan pronesl srdečný přípitek, který prezident srdečně opětoval.

Unionistické porady

Poválečné unionistické porady za předsednictví arcibiskupa Stojana z r. 1921 a 1922 navazovaly na předválečné kongresy. Porady zahájil úvodní promluvou na Velehradě ve Slovanské dvoraně arcibiskup dr. Stojan.

Po zmíněných unijních poradách v roce 1921, na kterých šlo především o získání informací o stavu církve u jednotlivých slovanských národů a jejich větví, konaly se v roce 1922 ve dnech 6. až 9. srpna další unijní porady.

Velehradský exerciční a poutní dům Stojanov

Dlouholetý plán dr. Stojana učinit z Velehradu duchovní ohnisko víry a náboženské obrody vykrystalizoval v úsilí vybudovat na Velehradě ústřední exerciční a poutní dům.

„Zde je kolébka našeho křesťanství. Zde dlužno pokleknout a díky vzdáti Bohu milosrdnému za dar víry. Zde dlužno prositi za utvrzení ve víře. Místo třikráte svaté požehnáno a posvěceno prací a potem sv. Cyrila a Metoděje. Sem pospíchali předkové čerpat milost, útěchu, sílu a statečnost. Zde i my pospíchejme v radosti a žalu. Jako druhdy zde obnoven návrat a proveden i vykonán převrat a obrat obratů nejvzácnější – obrácení na víru Kristovu, tak i my obrodu duchovního zde vyhledávejme. Proto postaven i tento dům, aby obroda duchovní při duchovních cvičeních se prováděla. Dům tento má poskytovati duchovní samotu a v ní účastníci mají docházeti duchovní obnovy a duchovní obrody. Poněvadž bude dům tento i poutnickým, má poutníkům umožňovati, aby dobře pouť vykonávati mohli. z Velehradu vyšlo světlo ke slovanským národům, ať vychází i budoucně světlo víry pravé ke Slovanům. Ať odtud se myšlenka sblížení se ve víře čili unie všech slovanských národů šíří. Kéž dům tento je semeništěm těchto záměrů a podniků.“

mnohem většími obtížemi se potkalo budování poutního (a exercičního) domu na Svatém Hostýně. v jednatelské knize Matice svatohostýnské je zaznamenáno, že 30. ledna 1922 arcibiskup Stojan prohlásil: „Pokud mi milostivý Bůh popřává života a zdraví, rád bych splnil své sliby při nastolení učiněné, a proto již letos chci něco pro Svatý Hostýn učiniti.“ a počátek plánovaného poutního domu je již učiněn: arcibiskup zaplatil 30 000 korun za cihly a první cihlu sám na Svatý Hostýn vynesl. Jeho příklad povzbudil poutníky, takže bylo tímto způsobem ušetřeno asi 50 000 korun. Poutní dům však byl zčásti vystavěn až v r. 1928.

Děkovná pouť československý katolíků do Říma

Arcibiskup Stojan uspořádal pouť československých katolíků do Říma ve dnech 30. září až 11. října 1921.

Pouti se účastnili také biskupové z diecézí košické, nitranské, královéhradecké, spišské, banskobystrické a českobudějovické. Vůdcem pouti byl arcibiskup Stojan.

Dne 5. října byl arcibiskup Stojan pozván po 11. hodině ke Svatému otci k audienci. Společná audience všech poutníků se konala v sobotu 8. října. Když Svatý otec Benedikt XV. vstoupil do sálu a vystoupil na trůn, tu na Stojanův pokyn jej poutníci uvítali voláním „slávy“ a začali zpívat papežskou hymnu. Svatý otec byl velmi dojat. Pak se ujal slova arcibiskup Stojan, který ve své řeči zdůraznil oddanost a pevnost ve víře československých katolíků. Ve své odpovědi papež vyjádřil radost nad věrností československého lidu cyrilometodějské víře a udělil všem apoštolské požehnání.

Slovensko

Přátelství dr. Stojana se slovenským lidem rozkvetlo na Velehradě.

Zásluhou ministra dr. Mořice Hrubana se podařilo dostat dr. Stojana na několik dní na léčení do Piešťan. Jeho „inkognito“ nemělo však dlouhého trvání. Když totiž zašel do kostela, aby sloužil mši sv., přijal jeho vizitku tamější kostelník, který tuto vizitku s prosbou o dovolení celebrovat zanesl do zpovědnice, neboť pan farář byl na pouti. „Ať celebruje,“ řekl kaplan, aniž pohlédl na vizitku. Když po chvíli se na ni podíval, ztrnul a vyběhl ze zpovědnice. „Čo ste to urobili?“ volal na kostelníka. „A čo?“ ptá se kostelník. „Kde je pán arcibiskup?“ – „Aký pán arcibiskup?“ – „No, čo vám dali vizitku.“ – „A to bol arcibiskup?“ – „Hej, olomúcký arcibiskup dr. Stojan!“, křičí kaplan. Kostelník zalomil rukama. „No, to je pekná vec, už je u oltára.“ po mši svaté nastalo omlouvání, vysvětlování, odprošování. Pan arcibiskup byl z toho plný radosti. Mezi prostými věřícími zůstal však ještě několik dní „inkognito“. Lidé z vesnice Banky (za Váhem), když viděli přívětivého „velebného pána“ chodit přes most do lázní, přišli za ním s prosbou, aby měl u nich mši sv. a kázání. Dr. Stojan souhlasil, a tak dělal kaplana v Bance. a v kázání je vybízel, aby svůj sešlý kostel opravili.

Snadno se nechali k tomu přemluvit. Když pak se dověděli, že jejich kazatel je olomoucký arcibiskup Stojan, prosili jej, aby jim přišel opravený kostel posvětit. Arcibiskup Stojan jim to slíbil a také svému slovu dostál.

Na několika místech (např. v Rači, v Jablonném u Bratislavy aj.) uděloval dr. Stojan také svátost biřmování.

Životní program

Arcibiskupský sekretář dr. Stanislav Zela, pozdější olomoucký biskup, zanechal nám Stojanův biskupský program: „pokoj a láska“ a program jeho misijního úsilí: „pomáhat na všech stranách, být všem vším“. Byl pozván udílet svátost biřmování i do československých částí tehdejší vratislavské diecéze na Těšínsku, do nitranské diecéze i do československých částí ostřihomské arcidiecéze. Proto v prvním roce své biskupské funkce udělil svátost 49 257 biřmovancům národnosti české, německé, polské a maďarské.

Sám záhy pocítil následky náročného programu. Když se vracel v jedné říjnové noci r. 1921 po několikadenním udílení svátosti biřmování ze Slovenska do Olomouce, klesl znaven v kupé rychlíku jako kus dřeva, a když se poněkud probral, pravil: „Vždycky jsem slýchal, že biřmování je hrobem pro biskupa; dnes už tomu věřím.“

Dne 17. a 18. října 1922 biřmoval arcibiskup Stojan v Pozlovicích, kde také světil kostel. Protože kostel stojí na návrší a pan arcibiskup měl silně oteklé nohy, musel být do kostela dovezen. Biřmování se konalo v sobotu od 15 hodin. v neděli pak světil kostel. Pan arcibiskup nemohl, kvůli dušnosti, občas vyslovit ani modlitby.

Do Staré Bělé 21. až 23. října 1922 přijel arcibiskup udělovat biřmování, i když byl těžce nemocen. Měl silně oteklé nohy, na které mu v noci před biřmováním dávali ručníky namočené v lihu. Ráno se podařilo navléci na ně ponožky. Nemocný celou noc nespal a ráno šel do zpovědnice zpovídat. o deváté hodině jej vedli do kostela, kde měl biřmovat. Ale uprostřed kostela omdlel. Přenesli jej do sakristie a zavolali lékaře. Farář Josef Stříž mezitím vystoupil na kazatelnu a kázal, aby tím celou věc „zamaskoval“. Ale pan arcibiskup, sotva se vzpamatoval, vyšel ze sakristie a dal faráři znamení, aby kázání skončil. Pak šel k oltáři, měl zpívanou mši svatou, kázal a poté udílel svátost biřmování.

Následující den měl mít arcibiskup pontifikální mši svatou ve Výškovicích. Ale v noci se mu přitížilo. Dal si proto zavolat faráře, který jej přemluvil, aby se plánovaná mše svatá konala „coram“, tj. aby mši svatou sloužil sekretář Stanislav Zela za přítomnosti arcibiskupa. Tentokrát rád souhlasil.

Potom jej na jeho přání zavedli k řece Odře, kde chtěl na vlastní oči uvidět škody, které rozvodněná řeka natropila, když odnesla celé pozemky a zpustošila okolí.

Vězeň arcibiskupské rezidence

Od zdravotní indispozice ve Staré Bělé se stal pan arcibiskup Stojan vězněm arcibiskupské rezidence.

Každý pátek svolává do rezidence generálního vikáře dr. Leopolda Prečana, kněze a další spolupracovníky, aby s nimi projednal důležité otázky.

Jeho slabost se občas znatelně zhoršuje do té míry, že musí ulehnout. Proto si dá přistavit psací stůl a pak v posteli vyřizuje církevní i soukromé záležitosti, popř. přijímá návštěvy kněží, pracovníků i prosebníků.

Dne 8. ledna 1923 uděluje biskupské svěcení novému biskupovi dr. Josefu Schinzelovi. Odpoledne se účastní akademie v semináři, uspořádané na počest nového světícího biskupa. Bohužel tyto mimořádné akce velmi zhoršují jeho zdravotní stav.

Na Hromnice 2. února 1923 posvětí v katedrále svíce (hromničky), ale pontifikální mši svatou už sloužit nezvládl. Sotva tušil, že posvěcené hromničky budou koncem září téhož roku svítit u jeho vlastní rakve.

Večer napsal svůj testament: „Ve jménu Nejsvětější Trojice Boží, Boha Otce, Boha Syna i Boha Ducha svatého, Pána Boha, Tvůrce svého prosím o smilování a milosrdenství. Jemu poroučím duši svou. Své arcidiecézany a známé prosím, aby na mne pamatovali na modlitbách svých. Zároveň je prosím, aby mně odpustili, jestli jsem je urazil aneb jim jakýmkoliv způsobem pohoršení dal.

Prosím, aby na posvátném Velehradě, na posvátném Hostýně, na Staré Vodě, na Cvilíně u Krnova a v kostelích, které budovati aneb při nich duchovní správu zřizovati jsem pomáhal, po mé smrti se mně vyzváněly zvony, by takto věřící se upozornili a mně zbožnou vzpomínku věnovali. Spolužáky kněze prosím o mši svatou podle úmluvy o posledním obědě při odchodu ze semináře.

Dejž, ó Bože, by vše požehnáno bylo!
Dr. Antonín Cyril Stojan, arcibiskup olomoucký.“

Dne 15. února 1923 uděluje arcibiskup Stojan na Dómě popelec a slouží mši svatou. po skončení obřadu zpozoruje, že přisluhující si nepovšimli čiperného hocha, který si pozdě přišel pro popelec. Arcibiskup, ač sláb a vyčerpán, přeruší umývání rukou, znovu usedá na křeslo a s otcovským úsměvem kyne chlapci se slovy: „Pojď, synku, i ty musíš jednou umříti.“ a hlas se mu přitom nějak zadrhuje dojetím.

Na Květnou neděli světí arcibiskup na Dómě ratolesti, ale následující obřady Svatého týdne už konat nemůže.

Koncem dubna 1923 se vydává nemocný arcibiskup přes všecky obtíže do Prahy, kde se při té příležitosti nechá vyšetřit profesorem MUDr. Syllabou. po návratu z Prahy se stav nemocného zlepšuje.

Poslední dny života

V pátek 11. května 1923 o půl šesté byl arcibiskup postižen náhlou cévní mozkovou příhodou. Když přivolaný dr. Wisnar uděloval nemocnému svaté pomazání, ten šeptal: „Žiju, vivo.“ Ihned nato upadl do hlubokého bezvědomí, ze kterého se pak probouzel. Ochrnutí levé části těla se projevovalo všemi krutými následky. Své bolesti snášel s příkladnou trpělivostí.

Mrtvice postihla arcibiskupa pětkrát. Lékař dr. Jan Glos a ředitel olomoucké nemocnice doc. František Votruba věnovali nemocnému velkou péči. Odolný organismus nemocného vzdoroval smrtelnému onemocnění velmi dlouho. Jeho mysl putovala na Svatý Hostýn a na Velehrad. Obraz Matky Boží Svatohostýnské měl stále před očima. Několikrát žádal, aby mu podali obraz ze zdi. Klepal na něj a vroucně opakoval: „Pomoz, pomoz, Matičko Boží, ještě nebylo slýcháno, abys koho opustila, pomoz i mně…“ Prohlásil – ukazuje na svou ochrnutou ruku: „Až budu zdráv, pojedu na Svatý Hostýn, tam mrtvou ruku přiváži ke kříži a budu žehnat celou Moravu ...“

Od 13. září bylo zřejmé, že nemocný velmi slábne. Ve středu 21. září konstatovali lékaři zápal plic. Sám žádal znovu o udělení svátosti posledního pomazání.

Od 23. září už nepromluvil, jen někdy otevřel hasnoucí oči. Velice trpěl, ale trpělivě s oddaností do vůle Boží.

V sobotu 29. září ve 13 hodin a 7 minut arcibiskup dr. Antonín Cyril Stojan tiše dokonal svoji pozemskou pouť.

Rozloučení

Olomoucká metropolitní kapitula rozhodla, že zádušní obřady za zesnulého arcibiskupa budou v olomoucké katedrále v úterý 2. října 1923 v 9 hodin. Poté bude převezen k uložení na Velehrad, kde budou obřady ve středu 3. října.

Tělo zesnulého metropolity bylo v pondělí vystaveno v arcibiskupské rezidenci. Velké zástupy lidu přišly se s milovaným arcipastýřem naposledy rozloučit. Mezi četnými věnci budil pozornost věnec se stuhami od prezidenta republiky. Protože věnců bylo velké množství, byly vystaveny v květinářských obchodech v Olomouci.

V úterý 2. října církevní obřady začaly před 9. hodinou. Pohřební promluvu měl strahovský opat dr. Metod Zavoral, který nastínil posluchačům obdivuhodnou velikost Stojanovy apoštolské duše. Své kázání zakončil: „Sbohem, tatíčku náš! Spi sladce v té zemi velehradské, kterou jsi tolik miloval. V duchu křesťanské víry a naděje však volám: Až vloží Bůh na tvoji hlavu korunu slávy, kterou připravil těm, kteří ho milují, se sv. Cyrilem a Metodějem, se sv. Václavem a všemi milými svatými patrony našimi pros a oroduj za nás, pros a přimlouvej se za celé Slovanstvo, aby Bůh zahynouti nedal nám ni budoucím.“

Rakev byla vynesena z katedrály, vložena do pohřebního vozu, taženého třemi páry koní, a dopravena na nádraží, kde ji železničáři a úředníci přenesli do vozu dělnického vlaku. na nádraží ve Starém Městě ji očekávalo obrovské množství slováckého lidu, aby ji doprovodilo na poslední cestě na Velehrad. Když se na nebi objevily první hvězdy, dorazil pohřební vůz na posvátný Velehrad. Ten, který jako kaplan, farář, probošt i jako arcibiskup chodíval na posvátné místo pěšky, v tento den poprvé a naposled se nechal dovézt do velehradského chrámu.

Ráno 3. října 1923 se velké množství slováckého lidu sešlo na Velehradě na pohřeb svého „tatíčka“. Už od časných ranních hodin přicházely nové a nové zástupy, které se přišly naposledy rozloučit se svým arcipastýřem.

Projevy soustrasti a slova tisku

Již v den úmrtí a brzy poté docházely olomoucké metropolitní kapitule soustrastné projevy. Hned v neděli 30. září telegrafoval kapitulnímu proboštovi nuncius Fr. Marmaggi: „Tobě a celé kapitule vyslovuji co nejsrdečnější soustrast nad velikým zármutkem arcidiecéze olomoucké. Spojuji se s Vámi v modlitbách za věčnou slávu velkodušného, dobrého a apoštolského pastýře.“ Týž nuncius dne 30. prosince 1923 u příležitosti konsekrace a intronizace nového arcibiskupa dr. Leopolda Prečana se o dr. Stojanovi vyjadřuje ještě výstižněji: „Je to posvátný odkaz muže svatého, Tvého předchůdce Antonína Cyrila Stojana. Tento velkolepý duch, který bere nebeskou odměnu a nesmrtelnou korunu za své pozemské, široce založené práce, nechť provází jako nerozlučný druh Tebe a všechny vás.“

V neděli 30. září telegrafoval olomoucké metropolitní kapitule pražský arcibiskup dr. Fr. Kordač: „Srdečnou soustrast kapitule i kléru, zbožnou památku zemřelému arcibiskupovi.“

V pondělí 1. října došel telegram od prezidenta republiky: „Metropolitní kapitule v Olomouci. Vyslovuji vám, pánové, při odchodu pana arcibiskupa vřelou sympatii. Poznal jsem záhy jeho upřímnou lidumilnost, zejména také v době společného poslancování. Vážil jsem si vždy, že si ve své vysoké funkci zachoval svou lidovou bodrost a srdečnou laskavost k moravskému lidu. T. G. Masaryk.“

Téhož dne došly soustrastné telegramy od předsedy vlády, ministrů, prezidentů zemských vlád, od státních i vojenských úřadů, od korporací i od soukromých osob.

Z veliké řady nekrologů v tisku

Smutečním řečníkem nad Stojanovou rakví v olomoucké katedrále byl strahovský opat Metod Zavoral, který řekl: „Marně se mučíme hořkou otázkou: Proč, milý Bože, proč tak brzy a proč právě nyní, kdy je nám Stojanů tolik zapotřebí? ...

Hostýn, Velehrad ... na jakou výši toužil vyzvednout to sídlo sv. Metoděje a co všechno po dlouhou řadu let přinášel v oběť, aby v díle Metodějově pokračoval, a pokud po lidsku bude možno, je i dovršil! na Velehradě plány jeho šly nepoměrně dále než na Sv. Hostýně. Tam neměl už na mysli pouze český národ přivésti Bohu blíž, k náboženské opravdovosti a povznést k vyšší úrovní mravní, – tam v duchu Metodějově zahlížel se na všechny ostatní národy slovanské a chtěl všechno nasadit a všeho se odvážit, aby je sblížil a spojil v téže Boží pravdě, v téže Boží lásce ...“

„Lidové noviny“: „Pán Bůh vám to odplatí, říkával s parlamentní tribuny, když se odhlasoval zákon, na němž mu záleželo, a nikomu to neznělo směšně, protože se vědělo, že také on dělá všechno za Boží odplatu a že na lidech nic nechce za to, co pro ně koná ... Jeho finanční stav byl vždycky krutý, ať byly jeho příjmy jakékoliv, a vypomohli-li mu přátelé, byla to pomoc jen na chvilku, protože rozdal vždy víc, než měl ... do značné míry byl tento arcibiskup hanáckým příkladem francouzského biskupa Myriela z Hugových »Bídníků«, bez francouzské uhlazenosti a duchaplnosti ovšem, ale zato s bodrostí a otevřeností moravského sedláka. Za jeho rakví půjde úcta celého národa. Je to zjev nezvyklý u nás ... Stojan byl jiný biskup, než na jaké jsme si zvykli za rakouských dob, a každý český člověk, ať jakéhokoliv světového názoru, může říci: byl to náš biskup. Nezískal si této obecné úcty mimořádným nadáním ani mimořádným dílem, získal si jí bohatstvím svého srdce.“

„Národní listy“: „Zesnulý byl všeobecně znám jako člověk nanejvýš ušlechtilý a jemný, srdce zlatého, předobrého. Byl to pravý kněz, pravý křesťan. Proto také neměl nepřátel, proto byl na všech stranách ctěn a vážen. Činnost svou přenesl výhradně na pole lidumilnosti, na němž získal si zásluh obrovských. v něm odchází arcibiskup – lidumil, člověk hluboké víry a skutečných křesťanských ctností.“

„České slovo“ 30. 9. 1923: „Základní rysy krásné povahy Stojanovy byly snášenlivost a lidumilnost vyvinutá až do krajnosti. Celý svůj plodný život a veškeren vliv svého vysokého postavení věnoval skutkům pravé křesťanské lásky a dobrodiní, pokud mu ovšem nebránila kuratela jeho mocného okolí ... Jistě neměl tento kněz osobních nepřátel ani v kruzích politických i kulturních odpůrců a už tento fakt sám v sobě dokazuje vzácnost jeho charakteru.“

„Národní politika“: „O dr. Cyrilu Stojanovi právem se může tvrdit, že to byla osobnost přímo evangelické prostoty a vzácné čistoty ducha, opravdový apoštol dobra, muž, který opravdu nežil sobě, nýbrž jiným. Jeho nesmírná obětavost byla vskutku bezmezná. Mnohdy poslední rozdal a sám nuzoval, aby jiný netrpěl; milovať svého bližního více než sám sebe.“

„Venkov“ 30. 9. 1923: „Kdo znal kaplana a faráře Stojana, znal také arcibiskupa Stojana ... Zůstal prostým duchovním pastýřem věřících na každém místě ... Po té stránce neměl předchůdců a nebude mít hned následovníka.“

„Pozor“ 7. 10. 1923, Fandrlík: „Zemřel kněz. Opravdu kněz. Zemřel křesťan. Tak vzácný zjev v době mravního rozvratu ... Zemřel zářný příklad kněžského života a účinné lásky k bližnímu... Český národ na Moravě zachová Stojanovi čestnou památku. Byl z jeho nejlepších synů a tisíce je těch, kteří jsou mu osobně vděční. Budeme ho dlouho, dlouho vzpomínat. On by byl mohl církvi katolické získati novou lásku.“

„Slovák“ 2. 10. 1923: „Možeme ho pomenovať katolickým betlemským králom Moravy, ktorého život viedla betlehemská hviezda novonarodnej Cyrillo-metodejskej idee nádejného národného vykúpenia ... Zástavu katolicizmu niesol silnou mužskou rukou.“

„Information“ 4. 10. 1923: „Mit Msgre Stojan ist einer der besten, edelsten und aufopferndsten Männer aus dem Leben in ein besseres Jenseits abgerufen worden ... Unzählige Fürbitter wird der in Gott ruhende Kirchenfürst im Himmel haben.“ Information.“ („S Msgre Stojanem byl ze života do lepšího posmrtného života povolán nejlepší, nejušlechtilejší a nejobětavější muž. Církevní kníže, který odpočívá v Bohu, bude mít v nebi nespočet přímluvců.“)

Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha zahájil r. 1948 přípravné práce ke Stojanově beatifikaci. Diecézní proces byl otevřen dne 14. července 1965 a ukončen na 67. zasedání vyšetřující komise dne 10. října 1985. Necelé dva roky nato byla akta diecézního procesu odevzdána Kongregaci pro svatořečení v Římě. v únoru r. 1996 byla správnost procesu kongregací potvrzena.

Papež František 14. 6. 2016 schválil vydání dekretu o heroických ctnostech olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana.

Uznání heroických ctností (tzn. uznání, že člověk žil křesťanské ctnosti v heroické míře) je dalším krokem v procesu blahořečení rodáka z Beňova u Přerova.