Rád bych se v jedné krátké poznámce vrátil k uplynulé pouti na Velehradě, kterou můžeme oprávněně označit za největší církevní událost roku na našem území. Ze státoprávního hlediska bychom za takovou událost mohli označit Národní svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi, která odkazuje k historickým i duchovním kořenům našeho státu, nicméně Velehradská pouť ukazuje na něco jiného: na svébytnou duchovní tradici která položila základ středoevropskému prostoru a na tradici, v níž se zrcadlí zápas církve o svobodu myšlení. Tuto skutečnost na letošní cyrilometodějské pouti symbolizovalo mariánské Palladium Země České, podle tradice odlité ze zlatého medailonu, který věnoval svaté Ludmile, babičce sv. Václava, sv. Metoděj.

Často zdůrazňovaný christianizační (misijní) rozměr působení soluňských bratří je důležitý, nicméně je třeba pamatovat, že křesťanství nebylo na našem území neznámým pojmem: tehdejší moravská nobilita přijala křest již kolem roku 830 v Pasově, česká o patnáct let později v Řezně. Daleko důležitějším momentem však je, že tato misie přinesla na naše území Písmo svaté a liturgii ve srozumitelném jazyce. Svatý Metoděj také přináší právní kodex, čímž pokládá právní rámec, ze kterého země střední Evropy, potažmo Visegrádské čtyřky, čerpají dodnes.

Český teolog Karel Skalický, který byl nyní na Velehradě oceněn pamětní medailí za celoživotní službu české i světové teologii a církvi, rozlišuje tradice, které se na základě cyrilometodějské misie v prostoru Střední Evropy prosadily paralelně s cyrilometodějskou tradicí, popř. na ni navázaly: svatováclavskou a svatoprokopskou a svatoštěpánskou. Přítomnost Palladia na Velehradě byla proklamací, že tu existuje spojnice duchovních tradic zemí sv. Vojtěch, Václava, Cyrila a Metoděje, které můžeme ztotožnit se Střední Evropou a že tyto tradice se dotýkají vztahu církve ke společnosti a státu.

Cyrilometodějská tradice, tak jak to po duchovní stránce poukázal kardinál Špidlík a v návaznosti na něm v politickém smyslu i Jiří Maria Veselý, vychází ze schválení samotným papežem v Římě. Potvrzení cyrilometodějské misie na naše území, včetně jejich politicko-kulturních aspektů pak vytváří spolu s povoleným ritem ve slovanském jazyce (kromě latinského a řeckého) ve středoevropském prostoru dominium, které je vyňato z církevní jurisdikce byzantských i západních císařů, tedy které přímo podléhá papeži. Zde se později vytváří i středoevropský prostor. Pro srovnání, na západě postupoval Karel Veliký podobným způsobem, aniž by si moc nad církví uzurpoval pro sebe. Rozdílný vývoj byl na východě v Byzanci, kde se za nástupce Krista prohlašují byzantští císaři, kdežto biskupové byli nástupci apoštolů.

S pádem velkomoravského útvaru cyrilometodějské uspořádání nezaniklo. Papež udělenou výjimku následně svěřuje svatému Štěpánovi, uherskému králi a vytvoří se pojem apoštolského veličenstva, který následně Habsburkové rozšířili na celou habsburskou monarchii a to i s pravomocí jmenovat biskupy. V samotném Uhersku Marie Terezie zakládá i diecéze, například na Slovensku zůstala takto církevní organizace v tereziánských hranicích až do 20. století. Nebyla tu však ambice konkurovat či se snad povyšovat nad papeže.

Cézaropapismus Cařihradu si následně nad církví přivlastnil Ivan Hrozný pod titulem “zástupce Boha na zemi”. Jeho rozhodnutí tak jsou definitivní, z jeho pohledu nepotřebují žádnou normu ani korektiv. Do západní společnosti latinského ritu se tento princip dostává vznikem anglikánské církve, kde je král hlavou anglikánské církve. To je v době 18. a 19 st. aplikováno i do různých celků v Evropě, např. Napoleonem Bonaparte, později císařem Vilémem I.

Z tohoto pohledu je třeba také chápat středověký a zápas o investituru, což byl v přenesené rovině zápas o svobodu církve a tedy i o svobodu svědomí. Nutno však dodat, že tyto “boje” neskončily ani v současnosti.

V moderní historii Velehradu bychom našli hned několik momentů, kdy se na pozadí cyrilometodějské tradice dostává na povrch otázka svobody. V raných letech moderního Československého státu byl roku 1927 velehradský chrám povýšen na basilicu minor, v roce 1950 se stal svědkem ponížení církve, ale zároveň i prvního celkového probuzení duchovenstva, které si po neslavném sjezdu katolického duchovenstva již nedělalo o povaze komunistického režimu sebemenší iluze. Velká pouť na Velehradě proběhla i v roce 1968, v reakci na Pražské jaro i snahou o rozvoj církve v duchu II. Vatikánského koncilu. Pověstnou se stala pouť dvou stovek tisíc lidí v roce 1985, které nakonec v požadavku na náboženskou svobodu přerostla v otevřenou manifestaci proti režimu. Text Václava Bendy “Jak dál po Velehradu” a petice Augustina Navrátila definitivně propojily prostředí církve s disentem kolem Charty 77 a definitivně vyzdvihly autoritu kardinála Tomáška, korunovou jeho výrokem při svatořečení Anežky České: “Církev stojí na straně národa”. Snad i díky přímluvě sv. Anežky České jsme se brzy dočkali svobody na komunistickém režimu.

Nyní Velehrad čekají nové, možná ještě složitější výzvy: je tedy třeba dát cyrilometodějské pouti zajímavou náplň a využít Velehradu pro širší mezinárodní spolupráci, využít jeho tradice při formování Visegrádské skupiny a jejich pozic při reformě evropských struktur. Do popředí se musí opět dostat otázka člověka, jeho svobody a nároku na důstojný život - od začátku až do konce. Úkoly to nejsou snadné, ale udržení demokracie a svobody v našem prostoru nezbytně nutné.