Historie historie Velehradu

Jméno Velehrad (Veligrad = velký hrad) vzniklo z praslovanského „vejbl gorz“, což znamená „velí grad“. Jméno tak upozorňuje nejen na velikost, mohutnost, ale i významnost daného místa. Nemalý historický význam dnešního Velehradu dokládají také archeologické nálezy, které prokázaly osídlení velehradské lokality již v období neolitu a ve střední a mladší době bronzové.

Ve středověku, přesněji v 9. století, se Velehrad stal politicko-správním centrem Velkomoravské říše a současně také metropolí prvního moravského arcibiskupa sv. Metoděje. Po zániku Velké Moravy, na počátku 10. století, někdejší význam celé lokality pomalu upadal v zapomnění.

V následném státním zřízení, v českém přemyslovském státě, Velehrad již znovu nezískal svůj původní věhlas. Historie současného Velehradu se začíná psát teprve ve 13. století, na jehož počátku dochází poblíž Veligradu k založení prvního moravského cisterciáckého kláštera, jehož jméno bylo odvozeno od názvu dnešního Starého Města u Uherského Hradiště, kterému se dříve říkalo Velehrad.

Zakladatelem kláštera byl moravský markrabě Vladislav Jindřich z rodu Přemyslovců, z tehdejší vládnoucí dynastie, a olomoucký biskup Robert (1201 - 1240), který následně vyjednal v Plasích vyslání mnišské komunity. V roce 1205 přichází na Velehrad skupina dvanácti mnichů v čele s opatem Thicelinem, čímž se klášter zařadil do filiační rady kláštera Morimond. Po smrti Vladislava Jindřicha, tedy v roce 1222, přešel klášter do správy jeho bratra, českého krále Přemysla Otakara I. Výstavba kláštera byla definitivně dokončena v první polovině 13. století, a to v pozdním románském slohu s prvky rané gotiky. Areál někdejšího velehradského kláštera názorně dokládá vývoj architektury a výtvarného umění od pozdní doby románské až do současnosti, proto se řadí mezi přední cisterciácké architektonické památky.

Dnešní barokní podobu získal velehradský klášter na přelomu 17. a 18. století. Během této rozsáhlé přestavby došlo k radikální změně vzhledu baziliky. Za husitských válek v 15. století, přesněji 12. ledna roku 1421, došlo k prvnímu zničení kláštera. Většina příslušníků řádu před pustošivým nájezdem husitů utekla. Dopaden byl opat Jan a další čtyři cisterciáci. Ti všichni byli upáleni na hranici. Teprve po sto padesáti letech, když nastaly příznivé hospodářské podmínky, se přikročilo k obnově kláštera. V roce 1681 založil na Velehradě duševně nemocný mnich Malachiáš Zápotočný rozsáhlý ničivý požár, jehož důsledky byly odstraňovány v následujících padesáti letech (1684 až 1735) barokní přestavbou. Roku 1784, během josefinských státních a církevních reforem, byl velehradský klášter zrušen. Klášterní budovy připadly náboženskému fondu, část objektů byla určena pro armádu a část pronajata.